ECLI:CZ:US:2012:4.US.1126.12.2
sp. zn. IV. ÚS 1126/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. G., zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem na adrese Praha 6, Tychonova 44/3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2012 č. j. 11 Kseo 5/2009-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. března 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, konkrétně že byl porušen čl. 6 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud jako soud kárný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárné komise Exekutorské komory České republiky (dále jen "kárná komise") ze dne 7. ledna 2008 č. j. KŽ 13/07-43 s odůvodněním, že stěžovatel závažně porušil povinnost vyplývající z ustanovení §325b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §52 exekučního řádu a dopustil se tak kárného provinění ve smyslu ustanovení §116 odst. 2 exekučního řádu. Z rozhodnutí kárné komise, kterým bylo stěžovateli uloženo kárné opatření - napomenutí, se pak podává, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že dne 5. dubna 2007 prováděl exekuci movitého majetku v bytě rodičů povinného tak, že po zjednaném přístupu do bytu v rodinném domku v Liberci, přesto, že mu byla v průběhu úkonu doložena skutečnost, že povinný není na této adrese trvale hlášen, a že na této adrese již nebydlí, byl proveden soupis a následné zajištění sepsaných movitých věcí (pračky, myčky na nádobí, lednice, mikrovlnky, 3 televizorů, DVD, rotopedu, vysavače, rádia, fotoaparátu), čímž porušil závažně povinnost stanovenou ustanovením §325b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 exekučního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v kárné žalobě nebyl vymezen jakýkoli jednoznačný skutek, pro který bylo zahájeno kárné řízení, a že ani informace uvedené v odůvodnění kárné žaloby nejsou způsobilé tento deficit nahradit. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že závěr o porušení ustanovení uvedených jak v rozhodnutí kárné komise, tak v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které by měly zakládat kárnou odpovědnost, je zcela nesmyslný. Extenzivní výklad použitý ve věci rozhodujícími orgány podle názoru stěžovatele zcela zasahuje do právní jistoty adresátů právní normy, neboť při akceptaci takového postupu není jasné, jak odlišit právně akceptované jednání od jednání protiprávního. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je ve zřejmém rozporu se zákonem a jako takové je projevem libovůle soudu, která nemá oporu v právních předpisech. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03 a III. ÚS 346/01, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011 č. j. 25 Cdo 901/2010-110 a na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu vydaná pod sp. zn. 14 Kse 6/2010 a 14 Kse 1/2011.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele neshledal. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval a pod body 21 až 33 podrobně rozvedl, proč považoval za zcela nepřijatelný vlastní průběh prohlídky obydlí, soupis a zajištění movitých věcí. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že s ohledem na rok narození povinného (1980), povaha zajištěných věcí již na první pohled nenasvědčovala tomu, že by se mohlo jednat o majetek povinného. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na judikaturu civilních soudů k výkladu ustanovení §326 odst. 2 o. s. ř., podle níž v každém případě platí, že musí jít o věci povinného (bod 32) i na skutečnost, že Listina zaručuje nedotknutelnost obydlí a toto právo (resp. svobodu) zařazuje hned na úvod mezi základní lidská práva a svobody (bod 24). Ústavní soud k tomu navíc odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k ústavně zaručenému právu na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, ve které zřetelně vymezil význam, který je tomuto právu třeba přisuzovat (srov. nález ze dne 8. června 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 in SbNU svazek 57, str. 495, publ. č. 121/2011) s tím, že povinností exekutora je v souladu s ustanovením §325b odst. 2 o. s. ř. rovněž v přiměřeném rozsahu zjistit, zda se skutečně jedná o takový objekt, ve kterém má povinný umístěny své movité věci.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a proto lze bez dalšího na toto odůvodnění odkázat. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je pak zcela zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodil ve věci rozhodující soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí je projevem libovůle soudu, která nemá oporu v právních předpisech. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 in SbNU, svazek 36, strana 495, publ. č. 39/2006). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu