ECLI:CZ:US:2012:4.US.1161.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1161/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka A. K., zastoupena JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Renoirova 624, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č. j. 25 Co 421/2011-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. března 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Městský soud v Praze ve věci stěžovatelky jako žalobkyně a žalovaného P. R. o vypořádání společného jmění manželů změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. května 2011 č. j. 5 C 285/2004-227 ve výroku o vypořádání podílů (III) jen tak, že vypořádací podíl činí 29 910,- Kč, jinak ve výroku o vypořádání podílů jakož i v ostatních výrocích o přikázání věci (I, II) tento rozsudek potvrdil (výrok I), dále rozhodl, že každý z účastníků je povinen nahradit České republice zálohované náklady ve výši 1 209,- Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva vlastnického, přičemž jejich porušení spatřovala v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť dle jejího názoru se odvolací soud nevypořádal se všemi vznesenými námitkami. Dále stěžovatelka namítala porušení legitimního očekávání ve vztahu k přiznání náhrady nákladů řízení z titulu procesního úspěchu v řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. IV. ÚS 2117/09 a II. ÚS 53/97. Stěžovatelka rovněž uvedla, že ústavní stížnost podává v rozporu s poučením odvolacího soudu, uvedeném v napadeném rozhodnutí, neboť městský soud uvedl, že proti měnícímu výroku rozsudku je přípustné dovolání, a to bez ohledu na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky neshledal. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, doplnil dokazování, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání a podrobně rozvedl své rozhodovací důvody. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že masu SJM bylo třeba posuzovat k okamžiku právní moci rozvodu, tj. ke dni 18. února 2003, i když hodnota věcí byla stanovena ke dni vypořádání dle závěrů vypracovaného znaleckého posudku. Dále bylo třeba vypořádat i hodnotu věcí, které neexistovaly v době vypořádání, existovaly však v době rozhodné, tj. ke dni 18. února 2003. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o vypořádacím podílu (výrok III) jen co do výše vypořádacího podílu, jinak jej v tomto výroku, stejně jako v ostatních výrocích o přikázání věci (výroky I a II) podle §219 o. s. ř. potvrdil. Pokud jde o rozhodnutí o zálohované náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozhodl odvolací soud z důvodu byť jen částečné změny rozsudku znovu, a to stejně jako soud prvního stupně. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a proto lze bez dalšího na toto odůvodnění odkázat.
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za nepřezkoumatelné tedy nelze považovat rozhodnutí, kdy odvolací soud převezme skutkové závěry učiněné ve věci soudem prvního stupně.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (rozhodnutí ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000 a García Ruiz proti Španělsku, 1999). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozhodnutí ve věci Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (rozhodnutí ve věci Coeme a další proti Belgii, 2004). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (rozhodnutí ve věci Van Hurk proti Nizozemí, 1994).
Pokud se týká rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů státu a účastníků navzájem, Ústavní soud konstatuje, že rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Takovéto pochybení nebylo Ústavním soudem v posuzovaném případě zjištěno.
K poukazu stěžovatelky na poučení uvedené v napadeném rozhodnutí lze uvést, že zákonem č. 7/2009 Sb. bylo novelizováno ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o přípustnosti dovolání tak, že došlo k navýšení peněžité částky, jakožto hranice přípustnosti dovolání v občanskoprávních věcech z 20.000 Kč na částku 50.000 Kč. Tento zákon se stal platným k datu 8. ledna 2009. Účinným se stal v části týkající se předmětné úpravy k datu 1. července 2009. Podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Znamená to, že pro rozhodnutí odvolacího soudu přijatá po tomto datu platí nová úprava přípustnosti dovolání. Tento závěr je jednoznačný a nepřipouští jiný výklad.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal, proto návrhu nebylo možno vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu