ECLI:CZ:US:2012:4.US.1225.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1225/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23/1568, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 č. j. 6 Tdo 182/2011-26, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010 č. j. 9 To 516/2010-361 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2010 č. j. 17 T 4/2010-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 14 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2010 č. j. 17 T 4/2010-319 uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a přečinem krádeže ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. z. k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z. ve spolupachatelství podle §23 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. z. spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a dále mu byl uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. b) tr. z. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, k nimž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2010 č. j. 9 To 516/2010-361 odvolání státního zástupce zamítl a ke stěžovatelovu odvolání zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, v ostatní části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 č. j. 6 Tdo 182/2011-26 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), odmítnuto.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že přes jeho opakované návrhy na doplnění dokazování o výslechy svědků MUDr. E. J., R. N.a, R. V. a R. L. byly tyto návrhy zamítnuty s konstatováním, že byly shledány nadbytečnými. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebyly uvedeny důvody, které soud vedly k tomuto zamítnutí jeho důkazních návrhů, a odůvodnění soudu druhého stupně považuje stěžovatel za nedostatečné. Obecné soudy tak podle názoru stěžovatele nepostupovaly v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §2 odst. 6 tr. ř. Postupem soudů obou stupňů tak bylo stěžovateli znemožněno dosáhnout předvolání a výslechu svědků v jeho prospěch, čímž soudy narušily zásadu rovnosti zbraní. Stěžovatel dále uvádí námitky k hodnocení rekognice, kterou považuje za neprůkaznou. Na podporu své argumentace stěžovatel uvádí některá rozhodnutí Ústavního soudu, která přisvědčují jeho námitkám. Dle názoru stěžovatele tak nebylo obecnými soudy jednoznačně prokázáno, že se daného trestného činu skutečně dopustil a došlo tak k porušení základní zásady trestního řízení in dubio pro reo. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně stěžovatel uplatňuje návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 T 4/2010.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.
6. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky neprovedení důkazů výslechem svědků MUDr. E. J., R. N., R. V. a R. L. a námitky k hodnocení provedené rekognice. Ústavní soud zjišťuje, že jak nalézací, tak i odvolací soud dostatečně odůvodnily, proč se nezabývaly navrženými důkazy a na jakých skutkových zjištěních stojí jejich právní závěry. Na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly oba obecné soudy k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětného trestného činu (č. l. 323-5, 368-9). O tom, že se oba soudy zjištěnými závěry dostatečně zabývaly, svědčí i to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odvoláním napadený prvoinstanční rozsudek korigoval ve výroku o trestu s odůvodněním, že uložení dalších trestů (trestu zákazu činnosti a trestu propadnutí věci) bylo nepřiměřeně přísné a nadbytečné.
7. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocení dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy hodnotily v průběhu trestního řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru o vině stěžovatele ve vztahu ke skutkovému základu věci uvedené pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud ze spisového materiálu nezaznamenal, že by obecné soudy vyložily učiněná skutková zjištění v neprospěch stěžovatele, a že by celé trestní řízení bylo vedeno v duchu stěžovatelem tvrzené presumpce jeho viny. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
9. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
10. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, zda náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu