ECLI:CZ:US:2012:4.US.1232.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1232/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 75 Co 163/2011-52 ze dne 6. ledna 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku č. j. 104 C 6/2011-29 ze dne 1. června 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jeseníku rozsudkem č. j. 104 C 6/2011-29 ze dne 1. června 2011 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném Mgr. P. R. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 79.978,- Kč s příslušenstvím a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 26.160,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 75 Co 163/2011-52 ze dne 6. ledna 2012 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 21.800,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozího řízení a brojí proti výkladu ust. §398 obchodního zákoníku upravujícího promlčecí doby práva na náhradu škody zaujatému obecnými soudy ústícímu v závěr, že nárok stěžovatele je promlčen. Navíc podle stěžovatele obecné soudy uplatněnou námitku promlčení nesprávně neposoudily jako rozpornou s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Ústavní soud, nemaje potřebu k těmto důvodům cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu