ECLI:CZ:US:2012:4.US.125.12.1
sp. zn. IV. ÚS 125/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. Z., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Jiráskova 41, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, č.j. 11 T 82/2010-1823, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2011, č.j. 7 To 89/2011-1891, a Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, č.j. 3 Tdo 723/2011-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §214 odstavce 1 a 3 písmene d) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Krajský soud v Brně citovaným usnesením zamítl odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, č.j. 11 T 82/2010-1832 (správně 1823), následné dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel spatřuje zkrácení ve svých právech v tom, že obecné soudy nevymezily subjektivní a objektivní stránku trestného činu, přičemž ignorovaly judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 374/2009 či 6 Tdo 258/2002). Podle ní nelze trestný čin podílnictví shledat v jednání obviněného, pokud není spolehlivě zjištěno, že věc byla získána trestným činem. Orgány činné v trestním řízení se však touto otázkou podle stěžovatele vůbec nezabývaly. Rovněž nebyla šetřena dobrá víra stěžovatele, že nabyl osobní vozidla řádně na základě kupních smluv. Tato obhajoba byla označena za účelovou, a to opět v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 937/2005), tedy bez naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy rovněž měly pochybit v tom, že ačkoliv byl stěžovatel obžalován z trestného činu krádeže osobních vozidel, po neprokázání krádeže byl odsouzen, jak výše uvedeno. V řízení tedy nebyla zachována totožnost skutku. Nejvyšší soud nerespektoval svoji vlastní judikaturu a ani judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 566/05). Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Následně stěžovatel ústavní stížnost doplnil o námitku týkající se zostření trestu napadenými rozhodnutími, které mělo spočívat v tom, že jednání se měl dopustit v době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu pro obdobnou činnost. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. května 2011, č.j. 2 Pp 28/2008-245, byl stěžovatel odsouzen k výkonu zbytku trestu v rozsahu 383 dní, z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 17 T 458/2003-2252, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2008, sp. zn. 5 To 232/2008, z nějž byl propuštěn na základě usnesení ze dne 19. prosince 2008, č.j. 2 Pp 28/2008-116. Avšak usnesením ze dne 9. března 2012, č.j. 17 T 458/2003-2463, byla do trestu započítává doba od zadržení a doba vazby ve věci Městského soudu v Brně 8 T 95/99. Stěžovatel se tak dostal do situace, kdy mu do výkonu trestu, z nějž byl podmíněně propuštěn, byla dodatečně započtena vazba z jiného trestu ve větším rozsahu, než jaký mu zbýval k vykonání; tedy započtením došlo k situaci, kdy v okamžiku podmíněného propuštění měl již vykonán celý trest, a přesto bylo spáchání projednávaného trestného činu posouzeno přísněji, právě s ohledem na jeho spáchání v době formálního podmíněného propuštění.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 82/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 82/2010, z nějž zjistil následující. Dne 21. května 2010 byla na stěžovatele podána obžaloba (č.l. 1531 - 1546), podle které se měl dopustit celkem 23 útoků na zákonem chráněné zájmy. U hlavního líčení, konaného dne 1. července 2010, vydal Městský soud v Brně usnesení (č.l. 1710), jímž byla podstatná část bodů obžaloby vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Vyloučeno bylo vše vyjma skutků pod body 1, 3 a 8 obžaloby, o nichž, po dalším řízení, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti ze dne 20. prosince 2010, č.j. 11 T 82/2010-1823 ("První rozsudek"). Poté bylo vydáno napadené usnesení Krajského soudu v Brně ("První usnesení"). Dříve než stěžovatel podal dovolání (dne 30. března 2011; č.l. 1907-1909), vydal Městský soud v Brně rozsudek ze dne 22. března 2011, č.j. 11 T 117/2010-92 ("Druhý rozsudek"), v řízení týkajícím se vyloučených skutků. Druhým rozsudkem byl zrušen ve výroku o vině o pokračujícím zločinu i výrok o trestu z Prvního rozsudku, jakož i další výroky, které mají ve zrušeném výroku o vině podklad, a stěžovatel byl nově shledán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §214 odstavce 1 a 3 písmene d) trestního zákoníku, a odsouzen, za použití §45 trestního zákoníku, ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Odvolání navrhovatele proti Druhému rozsudku zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 4 To 218/2011 ("Druhé usnesení"). Podle informací z Městského soudu v Brně nebylo Druhé usnesení napadeno dovoláním.
Podle §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, a ve vztahu k ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, je subsidiární povahy. Tato zásada v řízení o ústavních stížnostech umožňuje podání ústavní stížnosti až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud se tedy týká Prvního rozsudku a Prvního usnesení, tato rozhodnutí nabyla právní moci a následně byla zrušena jinými pravomocnými rozhodnutími (Druhý rozsudek a Druhé usnesení), a proto je ústavní stížnost směřující proti nim nutno považovat za nepřípustnou podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu.
Spis Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 82/2010, ve věci Prvního rozsudku byl Nejvyššímu soudu postoupen dne 27. května 2011, tj. ještě před vydáním Druhého usnesení a tedy i před nabytím právní moci Druhého rozsudku. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání napadeným usnesením, aniž měl povědomost o existenci pravomocného Druhého rozsudku. Tuto informaci mu účastníci řízení neposkytli, ačkoliv byla pro rozhodování Nejvyššího soudu podstatná. Usnesení dovolacího soudu je tedy za dané situace obsoletní a ústavní stížnost směřující proti němu je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu