ECLI:CZ:US:2012:4.US.1279.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1279/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Konečným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, V Tůních 1636/1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3831/2011-163 ze dne 25. ledna 2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 207/2010-98 ze dne 8. února 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19/16 Cm 11/2006-76 ze dne 18. května 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a principu právní jistoty a zákazu zpětné retroaktivity domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19/16 Cm 11/2006-76 ze dne 18. května 2010 uložil stěžovateli zaplatit žalobci Mgr. Václavu Rožcovi, správci konkurzní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o. (dále jen "žalobce") částku 352.082,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 67.425,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 207/2010-98 ze dne 8. února 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 46.275,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3831/2011-163 ze dne 25. ledna 2012 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany Krajského soudu v Brně a následně Vrchního soudu v Olomouci byla nesprávně právně posouzena otázka účinků prohlášení konkurzu, když tyto dle §13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurz prohlásil a tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem. Navrhovatel je přesvědčen o tom, že stanoví-li zákon výslovně, že účinky prohlášení konkurzu nastávají okamžikem zveřejnění na úřední desce soudu, nelze slovo okamžik nahrazovat pojmem den, jak své rozhodnutí měl zdůvodnit Vrchní soud v Olomouci. Pro tento svůj závěr pak stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá podrobnější argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, a to především důvody pro stěžejní závěr o okamžiku nastoupení účinků prohlášení konkurzu a tedy pro obecnými soudy učiněný výklad ust. §13 odst. 6 zákona o konkurzu a vyrovnání, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž jejich závěr o okamžiku nastoupení účinků prohlášení konkurzu koresponduje též závěru Nejvyššího soudu (který je na rozdíl od Ústavního soudu povolán ke sjednocování judikatury), vyjádřenému v jeho usnesení sp. zn. 29 Cdo 1728/2007 ze dne 28. května 2009. Ústavní soud, nemaje potřebu k těmto důvodům cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohly.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu