ECLI:CZ:US:2012:4.US.1314.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1314/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CzechDate s. r. o., se sídlem Praha 4, Nad Spádem 640/18, IČ: 25743996, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 4, Nad Spádem 640/18, směřující proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 117 Ec 25/2011-24 ze dne 19. ledna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující všechny náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného nákladového rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na rovnost před zákonem garantované v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, s ním spojená předvídatelnost soudního rozhodnutí a zásada právní jistoty, a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsahem ústavní stížnosti byl nesouhlas s výrokem rozsudku, kterým soud určil stěžovatelce náhradu nákladů řízení vůči žalované ve výši 300,- Kč, namísto uplatněné částky 8 220,- Kč. Stěžovatelka má za to, že postupem obecného soudu byl porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, jakož i princip zákazu libovůle v rozhodování. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") podle názoru stěžovatelky při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení nezohlednil konkrétní okolnosti daného jednotlivého případu, neboť se v řízení nikterak nezabýval tím, v jaké skutečné výši stěžovatelce náklady při uplatňování svého práva vznikly. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek téhož soudu vydané dne 29. února 2012 pod č. j. 114 EC 58/2011-25, kdy soud rozhodoval právně i skutkově totožný případ lišící se pouze totožností žalovaného, přičemž tímto rozsudkem žalobě stěžovatele zcela vyhověl a přiznal stěžovatelce plnou výši náhrady nákladů řízení, tedy 8 220,- Kč.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1.014,- Kč s úrokem z prodlení. Pokud jde o náklady řízení, opřel okresní soud své rozhodnutí o ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, zejména k usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11, a stěžovatelce uplatňované náklady nepřiznal s v požadované výši, ale ve výši 300,- Kč. Stěžovatelkou požadovanou odměnu advokáta, paušální náhradu a DPH nepovažoval za náklady účelně vynaložené, a to s ohledem na to, že stěžovatelka sama je inkasní společností, která se zabývá správou a vymáhání pohledávek a dále na to, že zástupce stěžovatelky u téhož soudu podal více takových žalob jako v projednávané věci, které jsou zjevně typové, odlišené pouze osobními či časovými údaji. Tímto rozhodnutím se okresní soud nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení ze dne 3. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10, ze dne 18. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1047/11, ze dne 29. prosince 2011 sp. zn. II. ÚS 3910/11 dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že ústavní stížnost je vedena polemikou stěžovatelky s důvody, pro které jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v uplatňované výši. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění o. s. ř., závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že pokud jiný senát v obdobném případě ji na základě §142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů přiznal, je tak napadené rozhodnutí v rozporu s principem rovnosti v právech a s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II ÚS 329/04 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení náklady řízení přiznal v požadované výši, neboť napadené rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování [čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu