ECLI:CZ:US:2012:4.US.1455.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1455/12
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1455/12 ve věci ústavní stížnosti 1. P. B a 2. nezl. Anny Beranové (pozn.: jedná se o pseudonym) proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. 2 T 3/2012, kterým byl zproštěn obžaloby z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití manžel a otec stěžovatelek R. B., spojené s návrhem na přednostní projednání věci.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhaly zrušení shora označeného rozsudku okresního soudu, kterým byl obžalovaný R. B. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že obžalovaný R. B., manžel a otec stěžovatelek, byl stíhán pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, tr. zákoníku, kterých se měl na stěžovatelkách dopustit jednáními popsanými ve výroku zprošťujícího rozsudku. K soužití manželů B. a charakteru jejich rodinného života okresní soud vyslechl obžalovaného, obě poškozené a dále svědkyně I. V., L. T., T. B. a S. O., které pracovaly v Krizovém centru ve Svitavách, kam P. B. docházela za účelem nácviku různých sociálních dovedností. V průběhu vyšetřování byly vyslechnuty i osoby, které přicházely s rodinou stěžovatelek do osobního kontaktu; jejich výpovědi přiblížily charakter partnerského soužití mezi obžalovaným a poškozenou P. B., vztah obžalované k nezletilé Anně a vztahové vazby P. B. k původní rodině (T. K., M. K., J. K., P. K., Z. P. a B. Z.); soud vyslechl i svědky L. H., L. H. a M. H. Okolnosti související s vlivem rodičů P. B. na její manželství vyznívaly z výpovědí rodinných příslušníků obžalovaného (B. a M. B., R. a A. B.) a rodičů P. B. (V. a J. L.). Nezletilý L. , bratr Anny, potvrdil její schopnost samostatně ovládat počítač včetně nalezení pornostránek. Soud doplnil dokazování i znaleckými posudky z oboru psychologie, dětské psychologie a psychiatrie, výpovědí znalkyně PhDr. A. B. a dalšími listinnými důkazy (mimo jiné i zprávami o šetření v rodině orgánu sociálně-právní ochrany dítěte Městského úřadu v Benešově, Městského úřadu Svitavy, lékařským zprávami). Po zhodnocení provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že tyto o vině obžalovaného ohledně žádného z žalovaných skutků nesvědčí, a proto obžalovaného podle §226 písm. a) tr. řádu obžaloby zprostil. Rozsudek nabyl právní moci, neboť proti němu obžalovaný ani státní zástupce nepodali odvolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelky zpochybnily erudici znalkyně B. a její postup při znaleckém zkoumání a v tomto směru i závěry znaleckého posudku, o který soud opřel svoje rozhodnutí. Stěžovatelky rovněž tvrdily rozpory v dokazování a v důsledku toho i soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, který vedl ke zproštění obžaloby R. B. S ústavní stížností spojily návrh na přednostní projednání věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., neboť výsledku meritorního přezkumu trestního rozsudku přikládají velký význam v probíhajícím řízení o rozvodu manželství obžalovaného s první stěžovatelkou a o úpravě styku s druhou stěžovatelkou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelek a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již zabýval. Konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy - poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit; proti obviněnému má nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227). Ústavní soud respektoval ustanovení §43 tr. řádu definující poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a připomněl, že pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhezního řízení. Nicméně výkon práv poškozeného považoval na nutné sladit s účelem trestního řízení, a proto poškozenému nacházejícímu se v trestním řízení v postavení adhezní strany nepřiznal v trestním řízení práva vyplývající z čl. 36, 37 a 38 Listiny s tím, že jejich nositelem je především osoba trestně stíhaná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004, U 53/35 SbNU 621). Při svém rozhodování vycházel Ústavní soud z veřejnoprávního charakteru trestního řízení, výlučného postavení státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy) a jeho rozhodnutí se odvíjela od teze, opírající se o čl. 39 a 40 Listiny, že trestní stíhání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, neboť zásadně stát rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv; neexistuje proto - zjednodušeně vyjádřeno - základní právo na to, aby byl někdo trestně stíhán a odsouzen. Na základě tohoto názoru Ústavní soud řadu ústavní stížností podaných poškozenými osobami odmítal s tím, že nejsou oprávněné k jejich podání; došlo-li k jejich (kvazi)meritornímu přezkumu (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), naznačil, že by mohl ústavní stížnosti vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, U 5/7 SbNU 343, sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291, sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000, U 34/19 SbNU 303, sp. zn. III. ÚS 8/03 ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).
Také Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice ze dne 16. 2. 2012 (stížnost č.23944/04) dal najevo, s jakou mírou efektivity je třeba vést vyšetřování nezávislým orgánem a jak je třeba procesně postupovat při ochraně práv poškozených (to se týká nejen práva na život podle čl. 2, ale rovněž zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy).
V projednávané věci měly stěžovatelky v trestním řízení vedeném proti R. B. postavení obětí násilných trestných činů. Šlo tedy o poškozené osoby spadající pod ochranu čl. 3 Úmluvy, osoby, které mají právo (byť zákonem blíže nedefinované) dosáhnout řádného vyšetření svého případu. Jejich případ je odlišitelný od případů shora zmíněných, kdy trestní oznámení poškozené osoby bylo odloženo či řízení zastaveno a věc skončila ve stadiu vyšetřování či v přípravném řízení. Orgány činné v trestním řízení jejich věc - tvrzenou trestnou činnost na nich páchanou - prošetřily a obviněný manžel a otec stěžovatelek byl posléze obžalován a postaven před soud. V řízení před Okresním soudem ve Svitavách obě poškozené vypovídaly, soud vyslechl i další svědky a obstaral listinné důkazy, které považoval za potřebné pro objasnění skutkového stavu věci. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že okresní soud věnoval hodnocení důkazů přiměřenou pozornost, podrobně popsal, jakými úvahami byl veden a jakou důkazní sílu přikládal jednotlivým důkazům co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obžalovaného. Pokud poškozené brojily proti výsledkům znaleckého zkoumání a zpochybňovaly erudici znalkyně B., je třeba připomenout, že okresní soud se jejich námitkou zabýval a neshledal ji důvodnou; znalecký posudek rovněž nebyl jediným důkazem, o který soud opřel svoje rozhodnutí. Ústavní soud tak neshledal nic, co by nasvědčovalo pochybení v dokazování a při zjištění skutkového stavu, jež by pro ústavněprávní relevanci zakládalo důvod k jeho zásahu, a proto argumentaci stěžovatelek ve vztahu k tvrzenému odepření práva na poskytnutí ochrany (zde ve smyslu čl. 3 Úmluvy) nepovažoval za opodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že závazek vyšetřit, identifikovat a potrestat viníka porušení čl. 3 Úmluvy je třeba vnímat jako závazek na existenci prostředků, nikoliv jako závazek na dosažení výsledku; článek 3 Úmluvy neimplikuje nutně potrestání za každou cenu, ale povinnost vést vyšetřování způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Úmluva nestanoví rozsah a způsob trestněprávní ochrany zvláště ve vztazích jednotlivců, zavazuje pouze stát pozitivní povinností přijmout přiměřená (Úmluvou blíže neurčená) opatření k předcházení porušení práva nebo k uplatnění sankcí za již nastalé porušení. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v tomto směru vyplývá povinnost státu oficiálně a účinně vyšetřit každý takový případ a potrestat viníka. Byl-li ovšem obžalovaný zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, je tím stát zproštěn své mezinárodněprávní odpovědnosti (srov. Repík, B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str. 52 a násl.).
V projednávané věci Okresní soud ve Svitavách po důkladném a řádně vedeném dokazování pečlivě hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a podal precizní náhled na zjištěný skutkový stav, jemuž plně odpovídal jím přijatý právní závěr. Výsledek řízení - zproštění obžalovaného obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán - je tak třeba respektovat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Z pohledu ústavněprávního je zcela nerozhodná nespokojenost stěžovatelek se zprošťujícím rozsudkem nalézacího soudu, neboť tento rozsudek byl výsledkem procesu, který nelze považovat za ledabylý či jinak nespravedlivý.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nepovažoval věc za naléhavou, a proto návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu formou vydání samostatného usnesení o tomto návrhu nevyhověl. Přesto však mohlo být a též bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto bezodkladně. Důvodem pro rychlé rozhodnutí Ústavního soudu byla však právě zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, a nikoliv tvrzení stěžovatelek o tom, že otázka posouzení viny či neviny jejich z obžaloby zproštěného manžela a otce má význam pro rozvodové řízení a pro úpravu jeho styku s nezletilými dětmi. Zprošťující rozsudek takový význam zajisté mít může (nejen ovšem pro stěžovatelky, ale i pro jejich manžela a otce); smyslem úsilí o hledání spravedlnosti v řízení trestním není však obstarávání podkladů pro rozhodování soudů v řízeních, jež jsou či mohou být vedena mezi osobami obviněnými a osobami, jimž měla být vyšetřovanou či souzenou trestnou činností způsobena újma.