ECLI:CZ:US:2012:4.US.1469.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1469/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Novákem, se sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 7 To 110/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Odsouzený po uplynutí poloviny trestu podal návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu. V době platnosti zákona č. 40/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kdy byl skutek spáchán a podle něhož byl právně posouzen, nebylo ani jedno z dotčených ustanovení §234 odst. 1 a §235 odst. 1 a 3 zařazeno mezi kvalifikované trestné činy, u kterých bylo možno podat žádost o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody až po 2/3 , ale již po 1/2 doby výkonu trestu. Okresní soud Brno - venkov dospěl ve svém usnesení k závěru, že při posuzování případu je nutno vycházet ze zákona, který platí v době rozhodování o žádosti a nikoliv v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, a to i když je tento pro pachatele příznivější. K obdobnému závěru dospěl následně i krajský soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení, kde uvedl, že i když je znění dřívějšího trestního předpisu pro odsouzeného z hlediska jeho žádosti o podmínečné propuštění příznivější, použije se právní úprava účinná v době rozhodování soudu. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, podle něhož je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona je příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by při aplikaci toho či onoho zákona bylo dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Stěžovatel je toho názoru, že pod pojem trestnosti činu je nutno zařadit i otázku podmíněného propuštění, neboť to s ukládáním trestu a jejich výkonem souvisí.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Podstatou předestřené ústavní stížnosti je posouzení možnosti aplikace dřívějšího právního předpisu, který obsahuje právní úpravu pro stěžovatele příznivější, na vykonávací řízení, vedené podle právního předpisu nového. Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě klíčové posouzení pojmu trestnosti. Z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že "trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější". Přičemž trestností se rozumí všechny podmínky, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a o trestu. Otázka případného podmíněného propuštění tak nespadá pod pojem trestnosti, neboť v době posuzování okolností podmíněného propuštění je otázka viny a trestu již zodpovězena. Krajský soud tak zcela správně poukázal na skutečnost, že v předmětném případě nedochází ke změně podmínek trestnosti činu, ale jen ke změně podmínek pro podmíněné propuštění. Navíc podmíněné propuštění nelze vnímat jako institut nárokový a možnost zasažení do stěžovatelových základních práv nevyhověním návrhu na podmíněné propuštění je značně omezena.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu