ECLI:CZ:US:2012:4.US.1564.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1564/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele ANIDOR s. r. o., se sídlem Bystré, Sulkovská 80, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 22 Co 415/2009-341 ze dne 9. 3. 2010 a proti relevantní části výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 7 C 147/2008-119 ze dne 14. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby stěžovatele okresním soudem co do částky 30.000,- Kč a zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu v tom rozsahu, v jakém byl potvrzen odvolacím soudem. Stěžovatel má totiž za to, že těmito výroky (jejich relevantními částmi) bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Prvostupňový soud přitom zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 60.000,- Kč, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném jednak z důvodu vyplacení finanční částky odpovídající mzdě žalovaného za 2 měsíce, která mu ovšem neměla být vyplacena (jedná se o částku 30.000,- Kč), protože v rozhodném období nebyl zaměstnancem stěžovatele a jednak z důvodu vyplacení částky dalších 30.000,- Kč z konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s. Okresní soud přitom vycházel, zjednodušeně řečeno, z tehdy účinných pracovněprávních předpisů a předpisů upravujících konkurz a vyrovnání. Akcentoval přitom zvláštní ochranu zaměstnance, na níž bylo i tehdy konkurzní (pracovní) právo založeno. S tímto pohledem se v zásadě ztotožnil i odvolací soud, byť co do částky vyplacené z konkurzní podstaty napadený rozsudek zrušil a vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, neboť zamítnutí žaloby ve vztahu k této části bylo předčasné a prvostupňový soud musí v tomto ohledu doplnit dokazování.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že co do svého smyslu směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily žalobní žádání stěžovatele.
K této otázce uvádí Ústavní soud následující.
Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K věci samé pak Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadeného odvolacího rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že jeho závěry jsou nejen z ústavního hlediska přijatelné - na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že některé otázky jsou obecnými soudy nahlíženy rozdílně - ale zároveň poukazují až na poněkud zarážející účelovost argumentační taktiky stěžovatele, jež mnohdy nabývá podoby takřka naprosté negace jeho vlastních tvrzení.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
V. Matulová