ECLI:CZ:US:2012:4.US.1588.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1588/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2012 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Chmelařský institut, s. r. o., Kadaňská 2525, Žatec, právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Matouškem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti v ústavní stížnosti vymezené části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 2 T 23/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v ústavní stížnosti blíže specifikované části rozsudku krajského soudu. Posléze stěžovatelka doplnila své podání návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatelka vystupovala v řízení před soudem v pozici poškozené, na níž se obžalovaná K. dopustila zločinu podvodu a zpronevěry. V souvislosti s trestnou činností K. byl její syn J. K. odsouzen za podílnictví. Odsouzené K. byl mimo jiné uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky 325.000,- Kč. Odsouzenému K. byl uložen trest zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou ve společném jmění manželů J. a D. K. Jednalo se o osobní vozidlo značky Mazda 6 2.0i HB a v rozsudku blíže specifikovaný rodinný dům. Odsouzené K. byla současně uložena povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 11.010.674,- Kč a ve zbylém nároku byla stěžovatelka odkázána na občanskoprávní řízení.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti té skutečnosti, že nalézací soud svými výroky vyslovil propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, čímž dojde sice k obohacení státu, nikoli však stěžovatelky samotné, neboť, jak se domnívá, na odsouzených se již ničeho nedomůže. Přitom tím, kdo byl trestnou činností pachatelů postižen, nebyl stát, ale stěžovatelka.
II.
Ústavní soud (tak jak mu to ukládá ustanovení §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že poškozenou nelze v daném případě považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem.
Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle jehož odst. l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.
Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 593 a násl.). Stěžovatelka v předmětném řízení vystupovala v postavení poškozené. Ústavní soud - ohledně postavení poškozené v trestním řízení - poukazuje především na to, že poškozená je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Podle ustanovení §43 odst. 1 tr. řádu má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dále má proti obviněnému nárok na náhradu škody, která jí byla trestným činem způsobena, a je oprávněna navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Nemá však právo podat obžalobu proti obviněnému ze spáchání trestného činu, neboť toto je výsostným právem státu. Proto ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. řádu může poškozená napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech.
Jinak řečeno, Ústavní soud respektuje, že poškozený disponuje širokou paletou procesních práv přiznaných mu trestním řádem, zároveň však nespouští ze zřetele ustanovení §43 tr. řádu, které definuje poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 N 87/22 SbNU 227), a proto připouští, že poškozený může např. napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000 U 34/19 SbNU 303).
Ústavní soud v souzené věci zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky nesměřuje proti adhéznímu výroku napadených rozhodnutí. Je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí s rozhodnutím soudu o otázce uloženého trestu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelky na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343, IV.ÚS 2118/08 ze dne 14. dubna 2009 http://nalus.usoud.cz a násl.).
Výše popsaný procesní stav neumožňuje Ústavnímu soudu, aby se ústavní stížností zabýval meritorně. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj