ECLI:CZ:US:2012:4.US.1602.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1602/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 383/58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. 28 Co 514/2011-82 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 1. 2011 č. j. 11 C 196/2010-34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 30. 4. 2012 se V. H. (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 138 450 Kč s příslušenstvím.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 1. 2011 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 1 450 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 137 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Dne 1. 2. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a žalovaného rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), řízení o odvolání žalobce zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nalézacímu i odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s námitkou prokázaného liberačního důvodu dle §19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal též na povinnost vrátit vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo a relevantní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případu - což však projednávaná věc není - kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149 (161)].
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně uvedly důvody pro svůj závěr, že žalovanému se nepodařilo prokázat existenci závažných důvodů (tj. liberačního důvodu zakotveného v §19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), které mu znemožnily včasné odstranění silničního vozidla. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění plně odkázat.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu