ECLI:CZ:US:2012:4.US.1630.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1630/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. S., právně zastoupeného JUDr. Michaelem Perezem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolovská 31, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č.j. 63 T 2/2011-830, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2011, č.j. 7 To 57/2011-941, a Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, č.j. 6 Tdo 1443/2011-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a ústavní princip in dubio pro reo.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Dále mu byla uložena povinnost náhrady škody poškozeným. Odvolání stěžovatele, státního zástupce i poškozených citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí nalézacího soudu, nesplňují požadavky platného zákona a není je možno považovat za souladné s ústavním pořádkem. Rozhodnutí musí obsahovat konkrétní, podložená a přezkoumatelná tvrzení, nikoliv nekonkrétní, povšechná, neúplná a nepřezkoumatelná. Odkázal přitom i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97, zabývající se hodnocením důkazů. Stěžovatel dále uvedl, že nalézací soud dospěl ke svým závěrům, přestože měl k dispozici dva znalecké posudky, jejichž závěry se diametrálně lišily, a rozpory nebyly objasněny ani u hlavního líčení. Nebyli rovněž vyslechnuti pracovníci záchranné služby, kteří jako první poskytovali neodkladnou zdravotní pomoc, včetně masáže srdce, při níž mohlo vzniknout poranění detekované jako příčina smrti. Odvolací soud pak nepřipustil důkaz znaleckým posudkem, který jednoznačně prokazoval, že stěžovatel nedupnul na horní část těla poškozeného. Tím soud nepřipustil důkazy ve prospěch stěžovatele, a to za situace, kdy existovaly rozpory mezi znalci již před nalézacím soudem. Takový postup stěžovatel považuje za porušení práva na obhajobu; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99.
Obecné soudy tedy neměly dostát zásadám trestního práva a tím měly zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech. Ten s ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 2/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. V projednávaném případě však tato situace nenastala.
Jak se podává ze spisu Městského soudu v Praze, byl stěžovatel stíhán a odsouzen pro zvlášť závažný zločin vraždy, kterého se měl dopustit tím, že jako vyhazovač z nočního podniku napadl poškozeného, v tu chvíli (pro podnapilost či únavu) již nechtěného hosta podniku, takovým způsobem, že mu způsobil řadu závažných zranění, v jejichž důsledku poškozený zemřel. Stěžejním důkazem pro posouzení věci, a to zcela oprávněně, se pak stal videozáznam, nasnímaný kamerou trvale monitorující prostor, v němž došlo ke spáchání trestného činu. Útok stěžovatele na poškozeného, jenž byl po celou dobu zcela pasivní, prokazuje oprávněnost trestního stíhání, přičemž úkolem soudu bylo za daného stavu věci posoudit, jakého konkrétního trestného činu se stěžovatel svým jednáním dopustil. K tomu sloužily další provedené důkazy. I stěžovatel jich v řízení řadu předložil, aby moderovaly hodnocení jeho jednání, přičemž je zjevné, že nalézací soud k nim přihlédl. Pokud soud některé z nich bezvýhradně nepřijal, srozumitelně a jasně odůvodnil, proč tak učinil. Námitka vztahující se k rozhodování odvolacího soudu je rovněž nepřípadná. Soud se s navrženým důkazem seznámil, avšak jako nadbytečný jej odmítl, což řádně odůvodnil. Ani Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nevybočil ze zákonem stanovených mezí soudního přezkumu a jasně uvedl důvody, které jej k vydání rozhodnutí vedly.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jeho námitky se soustředily na neprovedení důkazu odvolacím soudem, které vrchní soud jasně odůvodnil, a dále na subjektivním přesvědčení, že v řízení předložil takové důkazy, které byly sto zpochybnit závěry o spáchání trestného činu vraždy. Ústavní soud sdílí přesvědčení obecných soudů, že takové důkazy předloženy nebyly a rozhodnutí bylo založeno na jednoznačném závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu