ECLI:CZ:US:2012:4.US.1680.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1680/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Římská 36, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2011 č. j. 37 Nc 7/2011-368 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. ledna 2012 č. j. 70 Co 17/2012-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. května 2012, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a z čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 37 Nc 7/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") ve věci o úpravy poměrů k nezletilému dítěti po dobu do i po rozvodu usnesením napadeným ústavní stížností nařídil předběžné opatření, jímž nezletilou Evu (jedná se o pseudonym) zatímně s účinností ode dne doručení předběžného opatření odevzdal do péče matky s tím, že otec je povinen strpět péči matky o nezletilou Evu (jedná se o pseudonym) a zdržet se jakýchkoliv zásahů do výkonu rodičovské zodpovědnosti matky vůči nezletilé Evě (jedná se o pseudonym), upravil styk stěžovatele s nezletilou dcerou, zamítl návrh stěžovatele, aby matce byla uložena povinnost odevzdat stěžovateli pas nezletilé dcery a zamítl návrh stěžovatele, aby oběma rodičům byla uložena povinnost zdržet se přemístění nezletilé dcery mimo území České republiky do rozhodnutí soudu ve věci samé. Proti tomuto usnesení podali odvolání stěžovatel i matka nezletilé. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením rovněž napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu změnil co do části výroku upravujícího styk stěžovatele s nezletilou dcerou včetně styku prostřednictvím internetové komunikační sítě SKYPE ve formě video hovoru.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že matka nezletilé mu opakovaně brání ve styku s nezletilou, dceru opakovaně bez souhlasu stěžovatele přemístila nejprve do O., poté do Velké Británie. Matka nezletilé navíc nastoupila do zaměstnání a o nezletilou se stará třetí osoba bez patřičného vzdělání, a to za situace, kdy stěžovatel je připraven o nezletilou se celodenně starat. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na ochranu rodičovství i tím, že styk stěžovatele s nezletilou byl stanoven mimo bydliště a zázemí stěžovatele, a to i přesto, že v řízení bylo prokázáno, že v domácnosti stěžovatele je vše připraveno pro pobyt nezletilé. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 266/10, I. ÚS 618/05, II. ÚS 2471/10 a II. ÚS 1945/08.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci stěžovatelem napadených rozhodnutí, se jedná o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto důvody vůbec dány, a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu ve věci rozhodujících soudů při vydání jejich rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by považoval za nezbytné stěžovatele vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. června 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu