ECLI:CZ:US:2012:4.US.1700.11.2
sp. zn. IV. ÚS 1700/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů J. A. a J. A., oba zastoupeni JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno a stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, Lidická 710/57, Brno, o ústavních stížnostech proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2007 č. j. 41 C 40/98-325, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 č. j. 14 Co 408/2008-434, ve znění usnesení ze dne 1. 10. 2009 č .j. 14 Co 408/2008-441 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 3042/2010-549, takto:
I. Ústavní stížnosti se odmítají.
II. Návrhy spojené s ústavní stížností M. P. se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byly dne 9. 6. 2011 doručeny dvě ústavní stížnosti - ústavní stížnost stěžovatelů J. A. a J. A. evidovaná pod sp. zn. IV. ÚS 1700/11 a ústavní stížnost M. P. evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 1708/11 spojenou s návrhem ve smyslu §79 odst. 2 a §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - splňující základní podmínky projednatelnosti na ně citovaným zákonem kladené. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 č. j. IV ÚS 1700/11-13 bylo rozhodnuto o spojení citovaných ústavních stížností v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 o. s. ř., a to tak, že budou projednány společně pod sp. zn. IV. ÚS 1700/11.
Stěžovatelé se svými ústavními stížnostmi domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), a to zejména právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví [srovnej čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina")]. V předmětné věci šlo přitom o určení, zda majitelem v rozhodnutí definovaných pozemků je Statutární město Brno či stěžovatel z titulu právního nástupnictví po svých právních předchůdcích. Soudy přitom v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, dovodily, že smlouvy, na jejichž základě tehdejší orgány státní moci tyto pozemky (majetek právních předchůdců stěžovatelů) nabyly do socialistického vlastnictví, jsou platné, jakož i to, že po změně společenských poměrů v devadesátých letech minulého století to bylo právě Statutární město Brno, do jehož vlastnictví předmětné nemovitosti přešly. Naopak upozornily na jistou účelovost, se kterou se stěžovatelé snažili své vlastnictví nabýt zpět.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly.
S ohledem na argumentaci stěžovatelů Ústavní soud k právě uvedenému ještě poznamenává, že stěžovatelé využili ústavní stížnost zásadně toliko k tomu, aby polemizovali se závěry obecných soudů. Přitom podle Ústavního soudu v právě projednávané věci nedošlo ani k nesprávné aplikaci jednoduchého práva (a to, ať už ve vztahu k meritu věci či k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení), natož pak k porušení ústavněprávních hledisek. To přitom platí zejména pro námitky stěžovatelů stran dokazování a hodnocení důkazů týkajících se otázky pravosti podpisu na předmětných převodních smlouvách. Soudy v napadených rozhodnutích jasně vysvětlily, z jakých znaleckých posudků při posuzování této otázky vycházely a proč. V napadených rozhodnutích také vyložily, jaká specifika byla spojována s tzv. socialistickým vlastnictvím, když převody do tohoto vlastnictví nepodléhaly registraci. Konečně správně uzavřely, že podmínky nutné pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí byly splněny, a to včetně podmínky hospodaření obce s tímto majetkem v rozhodném období. Vzhledem k charakteru nemovitostí v právě projednávané věci se přitom i úvaha Nejvyššího soudu o presumpci hospodaření v rozhodném období odvíjející se od hospodaření v současnosti jeví jako přiléhavá.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněné, odmítnout. Proto Ústavní soud nevyhověl ani návrhům spojeným s ústavní stížností M. P.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu