ECLI:CZ:US:2012:4.US.1774.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1774/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti FVE Veliš, s.r.o., IČ 287 83 778, se sídlem Hradec Králové, Dublinská 246, právně zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Resslova 1253, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 29. dubna 2011, č.j. 101643/11/178913507251, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení hlavy III. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojila stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření za měsíc leden 2011, který provedl plátce. Stěžovatelka s touto srážkou nesouhlasila a v její aplikaci shledala zkrácení ve svých zaručených právech. Provedená srážka je upravena v ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů. Z toho důvodu stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu společně, na základě ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, i návrh na zrušení příslušného zákonného ustanovení, hlavy III. (§§7a - 7i) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Přestože stěžovatelce příslušel proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu opravný prostředek, odvolání, nevyužila jej a s ohledem na ustanovení §75 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a podala přímo ústavní stížnost, neboť se domnívá, že její návrh podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy.
Výrazná část ústavní stížnosti pak spočívala na tvrzení o nesprávnosti právní úpravy; vady legislativního procesu a rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatelka rovněž konstatovala, že ji je známa skutečnost, že u Ústavního soudu probíhá řízení o návrhu skupiny senátorů, byla však přesvědčena, že ten se týká pouze zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proto vycházela z předpokladu, že jí napadená ustanovení zákona č. 180/2010 Sb., nebyla dosud Ústavnímu soudu k přezkumu předložena.
Návrh skupiny senátorů ze dne 11. března 2011, vedený u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, po doplnění ze dne 6. června 2011 směřoval proti hlavě III. zákona č. 180/2005 Sb., tedy byl identický jako v projednávané věci. Návrh skupiny senátorů Ústavní soud nálezem ze dne 15. května 2012 zamítl.
Podle ustanovení §75 odstavců 1 a 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, pokud stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V jiném řízení Ústavní soud neshledal protiústavnost napadené části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, proto ani v tomto řízení nemůže obstát tvrzení zakládající přípustnost návrhu na přesah vlastních zájmů stěžovatelky.
Podle §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Podmínkou podání ústavní stížnosti je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nejsou-li dány zvláštní důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení. V projednávané věci, jak výše uvedeno, tato výjimečná situace nenastala.
Osud návrhu na zrušení části právního předpisu tak sleduje osud vlastní ústavní stížnosti. Proto, vzhledem k výše uvedeným okolnostem, Ústavní soud podle §43 odstavce 1 písmene e) ve spojení s §43 odstavcem 2 písmenem b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu