ECLI:CZ:US:2012:4.US.1793.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1793/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného opatrovnicí P. Ř., právně zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem na adrese České Budějovice, Riegrova 2668/6c, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2012 č. j. 19 Co 192/2012-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. května 2012, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to v části výroku, kterým se mění rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. o náhradě nákladů řízení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné zacházení bez jakékoliv diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na hmotné zabezpečení v citlivých životních situacích dle čl. 30 odst. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že žalobce V. K. se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal po stěžovateli zaplacení částky 31 195,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které stěžovatel získal bez právního důvodu, když kupní smlouva ze dne 17. března 2003, na základě které žalobce nabyl od stěžovatele nemovitosti za kupní cenu ve výši 25 000,- Kč, byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2009 č. j. 15 C 92/2008 označena jako neplatná, resp. bylo určeno, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel. Dále žalobce požadoval zaplacení částky 6 195,- Kč, kterou zaplatil na dani z převodu nemovitostí při prodeji předmětných nemovitostí do svého vlastnictví. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. října 2011 žalobě částečně vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25 000,- Kč (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 6 195,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel proti tomuto rozsudku, vyjma výroku v odstavci II., podal odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. potvrdil a ve výroku v odstavci III. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 9 216,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 150,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu o uložené povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému jak náklady řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, se jeví jako rozhodnutí, které je v rozporu se smyslem a účelem o. s. ř., neboť dle přesvědčení stěžovatele byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jak původně shledal soud prvního stupně. Stěžovatel byl z důvodu omezení své způsobilosti v právních úkonech a z důvodu jisté těžkopádnosti, nepružnosti a formálnosti zastupování vyplývající ze zákonné úpravy vystaven situaci, kdy v zastoupení opatrovnice nemohl (se zřetelem na povinnost řádného výkonu opatrovníka) plnit dobrovolně bez autoritářského rozsudku nalézacího soudu. Výkon opatrovnické činnosti je sám o sobě složitým procesem, což platí tím více, že bylo nezbytné narovnat majetkové vztahy stěžovatele, kdy byl protiprávně připraven o část majetku. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud ve vztahu k problematice nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, III. ÚS 624/06 a další), nicméně má za to, že zrušení výroku odvolacího soudu o nákladech řízení v projednávané věci je právě tím výjimečným případem, kdy je ingerence Ústavního soudu na místě.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním soudu odvolacího, uvedeným v jeho rozhodnutí a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě podaného odvolání stěžovatele celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části a přihlédl k důvodům odvolání i obsahu spisu. Odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 25 000,- Kč potvrdil jako věcně správný, neboť se ztotožnil s důvody uvedenými v rozhodnutí okresního soudu. Co se týče uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, krajský soud své rozhodnutí zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci ustanovení §150 o. s. ř. aplikují, přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na zjevnou neopodstatněnost podané ústavní stížnosti Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v tom, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena řádná plná moc (§30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu