ECLI:CZ:US:2012:4.US.188.12.1
sp. zn. IV. ÚS 188/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, směřující proti výrokům I. - IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2011, č.j. 22 A 42/2010-92, a výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2011, č.j. 8 Ans 12/2011-132, a o návrhu na zrušení ustanovení §68 odstavce 1., věty prvé zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu uložit rektorovi Univerzity Palackého povinnost rozhodnout o žádostech stěžovatele ze dnů 2. a 3. září 2009 o splnění podmínek pro udělení kolokvia z předmětu Úvod do studia práv (výrok I.); odmítl žalobu uložit rektorovi Univerzity Palackého povinnost rozhodnout o žádostech stěžovatele o možnost opakovat kolokvium před zkušební komisí a o možnosti zapsat si tento předmět znovu na základě výjimky ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého (výrok II.); zamítl žalobu proti nečinnosti rektora Univerzity Palackého ve věci návrhů stěžovatele ze dne 25. ledna a 26. února 2010 na prohlášení nicotnosti rozhodnutí rektora Univerzity Palackého ze dne 2. října 2009, č.j. 1608/2009-R (výrok III.); odmítl žalobu stěžovatele na přezkum rozhodnutí rektora Univerzity Palackého ze dne 2. října 2009, č.j. 1608/2009-R (výrok IV.); pro vady zrušil rozhodnutí rektora Univerzity Palackého ze dne 26. dubna 2010, č.j. 844/2010-R, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok V.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). O následné kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jímž kasační stížnost zamítl (výrok I.); deklaroval, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.); a ani žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně popsal jednotlivé výroky krajského soudu ve své věci, důvody, které ho vedly k žalobním návrhům a námitky směřující proti tomu, jak o nich soud rozhodl. Nejvyššímu správnímu soudu vytkl přepjatý formalismus, neboť dospěl-li soud k přesvědčení, že jeho námitky v kasační stížnosti jsou obecné, měl jej vyzvat k doplnění. Návrhem spojeným s ústavní stížností se pak domáhal zrušení ustanovení zákona o vysokých školách, kterým se vylučuje užití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta. K tomu odkázal na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 14/96 a sp. zn. Pl. ÚS 21/04.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 42/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V průběhu řízení před Ústavním soudem vyplynulo, že stěžovatel studoval Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Předmět Úvod do studia práva měl poprvé zapsán v akademickém roce 2007/2008 a podruhé v akademickém roce 2008/2009. Z daného předmětu úspěšně nevykonal v řádném termínu kolokvium, a neuspěl ani o opravných termínech. Proto mu byl, na základě rozhodnutí rektora ze dne 2. dubna 2009, povolen mimořádný čtvrtý termín pro vykonání kolokvia, které se konalo dne 1. září 2009.
Poté, co ani v tomto termínu stěžovatel neuspěl, podal ve dnech 2. a 3. září 2009 rektorovi univerzity žádost o konání kolokvia před jiným vyučujícím či komisí a současně žádost o povolení zapsat si předmět znovu. Jelikož o jeho žádostech nebylo rozhodnuto, domáhal se u krajského soudu v projednávaném případě uložení povinnosti rektorovi rozhodnout. Krajský soud tyto žaloby odmítl (viz výroky I. a II. napadeného rozsudku krajského soudu). Důvodem odmítnutí těchto žalobních bodů byla skutečnost, že stěžovatel se v téže věci domáhal nečinnosti rektora již správní žalobou, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2010, pod č.j. 22 Ca 320/2009-23. Rektorovi univerzity byla uložena povinnost o žádostech rozhodnout. Rektor rozhodl, avšak rozhodnutími ze dne 8. června 2010 žádostem nevyhověl, č.j. 1399/2010-R (přezkoušení jiným vyučujícím) a 1400/2010-R (opětovný zápis předmětu). Zamítavá rozhodnutí rektora následně stěžovatel napadl další správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. ledna 2011, č.j. 22 A 91/2010-42, odmítl. Stěžovatel podal kasační stížnost kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č.j. 8 As 38/2011-67 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost. Řízení v dosud neskončené věci je vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 211/12.
Dále stěžovatel, poté co neuspěl u mimořádného kolokvia konaného dne 1. září 2009, požádal o přezkum hodnocení tohoto kolokvia. Tuto žádost rektor univerzity zamítnul (2. října 2009; č.j. 1608/2009-R). Následně se stěžovatel domáhal soudního přezkumu tohoto rozhodnutí rektora. Krajský soud v Ostravě však správní žalobu stěžovatel usnesením ze dne 27. října 2009, č.j. 22 Ca 263/2009-31, odmítl. Následně se stěžovatel znovu domáhal přezkumu tohoto rozhodnutí rektora a současně i deklarace nicotnosti rozhodnutí rektora. V projednávané věci o tom rozhodl krajský soud výroky III. a IV. napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel dne 1. září 2009 nevykonal kolokvium, rozhodla děkanka fakulty o ukončení jeho studia (14. října 2009, č.j. Stu/G/6254/09). K námitkám stěžovatele rektor univerzity rozhodnutí děkanky zrušil (11. ledna 2010, č.j. 2049/2009-R). Následně bylo děkanátem fakulty zahájeno řízení o ukončení studia stěžovatele (18. ledna 2010, č.j. Stu/P07463/10/Bře). K zahájení řízení se stěžovatel vyjádřil podáním ze dne 25. ledna 2010, v němž mimo jiné namítl existenci překážek litispendence a rei iudicata. S těmito námitkami se děkanka vypořádala v rozhodnutí o ukončení studia (4. února 2010; č.j. Stu/G/319/10). Stěžovatel přesto své námitky zopakoval ještě v podání ze dne 26. února 2010. Následovalo rozhodnutí rektora ze dne 26. dubna 2010; č.j. 844/2010-R, jímž byla žádost o přezkum rozhodnutí děkanky zamítnuta a rozhodnutí bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, o níž krajský soud rozhodl výrokem IV. napadeného rozsudkem.
Pokud se tedy jedná o výroky I. a II. napadeného rozsudku krajského soudu, soud vycházel z existence předchozího rozsudku č.j. 22 Ca 320/2009-23. Správní žaloba tak byla ve výroku I. odmítnuta pro absenci pasivní legitimace žalovaného; u výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu se jednalo tedy o věc rozsouzenou. Výroky III. a IV. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě vycházel soud z existujícího usnesení č.j. 22 Ca 263/2009-31, a proto ve výroku III. neshledal ani pasivitu rektora ani nicotnost jeho rozhodnutí č.j. 1608/2009-R, a přezkum téhož rozhodnutí ve výroku IV. jako nepřípustný odmítl. Jak již výše uvedeno, krajský soud zrušil napadené rozhodnutí rektora (výrok V. rozsudku krajského soudu) proto, že se rektor univerzity dříve, než vydal napadené rozhodnutí, nevypořádal s námitkami žalobce ze dnů 2. a 3. září 2009. V tomto případě se přitom jednalo o jedinou část žaloby, která již dříve nebyla podrobena soudnímu přezkumu.
Nejvyšší správní soud zhodnotil kasační stížnost jako příliš abstraktní, nepoukazující na konkrétní pochybení, jichž se měl krajský soud vydáním napadeného rozhodnutí dopustit. Stěžovatel popsal napadená rozhodnutí a vyjádřil obecné pochybnosti se závěry soudu. Správní soudnictví je však ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Bylo tedy v zájmu stěžovatele, aby své námitky proti rozhodnutí krajského soudu včas a zcela popsal ve své kasační stížnosti.
Za daného stavu věci, po seznámení se s předloženými podklady Ústavní soud shledal, že správní soudy, vázané ustanovením čl. 2 odstavcem 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odstavcem 2 Listiny, vázány zákonem nemohly učinit jiné rozhodnutí, než jaké v napadených rozhodnutích učinily. Stěžovatel nepředložil žádnou okolnost, která by objektivně svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do zaručeného práva. Soudy se věcí řádně zabývaly, rozpletly argumentaci stěžovatele v jeho podáních a dospěly ke srozumitelným závěrům, jimiž v napadených rozhodnutích své rozsudky odůvodnily. Samo přesvědčení stěžovatele o zkrácení v právech, založené na jiném právním závěru, než k jakému dospěly soudy, není způsobilé založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Osud návrhu na zrušení části právního předpisu pak sleduje osud vlastní ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud návrh spojený s ústavní stížnosti, proto podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene b) zákona o Ústavním soudu, odmítl i připojený návrh.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu