ECLI:CZ:US:2012:4.US.2014.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2014/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 6. srpna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2014/12 ve věci ústavní stížnosti SINK, a. s., IČ: 47676167, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Cihelní 2581, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1966/2010-114, jímž nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1966/2010-114 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1966/2010-114 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí obsahu ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byla dne 30. května 2012 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení svého práva na ochranu vlastnictví, které je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve výši 1 590 707,85 Kč. Předmětná škoda měla stěžovatelce vzniknout ve stručnosti tím, že jí v rámci konkursního řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 130/97 nebyla správcem konkursní podstaty zaplacena uvedená částka, na jejíž výplatu měla právo přiznané rozvrhovým usnesením. Místo toho měla být celková částka pocházející ze zpeněžení konkursní podstaty původním správcem konkursní podstaty "zašantročena", v důsledku čehož nedošlo následně ani k jejímu předání jeho nástupci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "soud prvního stupně") ze dne 7. července 2009 č. j. 17 C 19/2009-65 bylo žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověno, přičemž tento rozsudek byl k odvolání žalované potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 16. prosince 2009 č. j. 58 Co 498/2009-92.
3. Proti posledně uvedenému rozsudku podala vedlejší účastnice dovolání, jež Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") usnesením ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1966/2010-114 jako nepřípustné odmítl (výrok I). Dospěl totiž k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II), k čemuž ve svém odůvodnění pouze stručně konstatoval, že ve smyslu §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu použil §150 téhož předpisu, jenž umožňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníkovi řízení. V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatelka ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl a aby shledal vedlejší účastnici povinnou k náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jejího právního zástupce ve výši 83 304 Kč.
4. Ústavní stížností brojí stěžovatelka toliko proti výroku II tohoto usnesení. Ve své argumentaci zdůrazňuje, že byla v předchozím řízení u obecných soudů úspěšná, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud jí podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu přiznaly náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Úspěch ve věci měla stěžovatelka i v dovolacím řízení, dovolací soud jí však náhradu nákladů tohoto řízení podle §150 občanského soudního řádu nepřiznal. Neuvedl přitom, jaké úvahy jej vedly k aplikaci tohoto ustanovení a jaké konkrétní okolnosti daného případu vzal v úvahu. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení vyvolává jednoznačný dojem o libovůli soudu při rozhodování o nákladech řízení, a to i s ohledem na způsob, jakým o nich bylo rozhodnuto před soudy nižších instancí. Ustanovení §150 občanského soudního řádu totiž nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením soudního řízení. V dané věci byl navíc požadavek řádného zdůvodnění jeho aplikace naléhavější i z toho důvodu, že před dovolacím soudem nebylo nařízeno jednání, pročež se stěžovatelka nemohla k eventuálnímu uplatnění tohoto ustanovení jakkoli vyjádřit. Nedodržení zásady řádného odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že namítaným postupem došlo rovněž k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví. Sama totiž měla legitimní očekávání, že pokud nebude dovolání žalované vyhověno, tak jí budou případné vynaložené náklady dovolacího řízení uhrazeny s ohledem na její úspěch ve věci.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, jakož i spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/2009, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 8. června 2012, podepsaném předsedou senátu 28 Cdo, uvedl, že ve světle argumentace obsažené v ústavní stížnosti ponechává posouzení její důvodnosti na rozhodnutí Ústavního soudu.
7. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
8. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo možné očekávat od ústního jednání další objasnění věci, od něj Ústavní soud podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s výslovným souhlasem účastníků řízení upustil.
III.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Podstatou ústavní stížnost je námitka svévolné aplikace §150 občanského soudního řádu při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle tohoto ustanovení nemusí soud výjimečně zcela nebo zčásti přiznat náhradu nákladů řízení, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Jde o výjimku ze zásady stanovené v §142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle níž se přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva v soudním řízení řídí zásadou úspěchu ve věci.
12. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Ve své dosavadní judikatuře se opakovaně zabýval otázkou aplikace §150 občanského soudního řádu z hlediska tohoto základního práva, přičemž se vyjádřil i k povinnosti obecného soudu řádně a přesvědčivě odůvodnit své rozhodnutí nepřiznat náhradu nákladů řízení. Konkrétně uvedl, že úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ, a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Své rozhodnutí přitom musí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a tedy ani ve smyslu práva na spravedlivý proces dostačující [srov. např. nálezy ze dne 17. května 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 15. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337) nebo ze dne 19. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 42/11 (N 83/65 SbNU 115)]. Ustanovení §150 občanského soudního řádu má totiž sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takovýto postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 2. března 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)].
13. V dané věci dovolací soud odůvodnil své rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení pouhým konstatováním, že použil §150 občanského soudního řádu. Je tedy zřejmé, že v tomto rozsahu je odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné a lze v něm spatřovat prvky libovůle, což je v rozporu s výše nastíněnými požadavky náležitého odůvodnění, jež vyplývají z práva na spravedlivý proces. Toto pochybení se přitom v dané věci negativním způsobem promítá do tohoto základního práva právě v případě stěžovatelky, u níž opodstatňuje závěr o jeho porušení.
14. Ústavní soud proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený výrok.