ECLI:CZ:US:2012:4.US.2015.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2015/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem, AK se sídlem Zeyerova 32, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č. j. 4 To 260/2012-200 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2011 č. j. 4 T 158/2006-191 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl přípisem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2012 doručeným mu dne 5. 6. 2012 do datové schránky vyzván k odstranění vad návrhu ve lhůtě 10 dnů. Výslovně bylo v této výzvě uvedeno, že ústavní stížnost musí být sepsána stěžovatelem zvoleným advokátem.
V určené lhůtě předložil sice stěžovatel plnou moc, kterou pro zastupování v řízení před Ústavním soudem udělil advokátu shora uvedenému, vytknutou vadu ústavní stížnosti sepsané stěžovatelem samotným však neodstranil.
Ve stanovisku Pl. ÚS st-1/96 (ST 1/9 SBNU 471) dospěl Ústavní soud výkladem e ratione legis k závěru, dle něhož "[s]myslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení". Zde prezentoval Ústavní soud též myšlenku, dle níž smyslem obecné povinnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je "garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". V usnesení II. ÚS 141/97 (U 12/10 SBNU 377) a v mnoha usneseních dalších zdůraznil Ústavní soud, že samotné podání (to jest i sepsání) ústavní stížnosti je podrobeno obligatorní účasti advokáta.
Stejný názor traktuje i komentářová literatura (srov. např. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 101 nebo Filip. J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha, C. H. Beck, 2007, s. 136).
Ostatně sám stěžovatel - jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti - v jiných řízeních, jež před Ústavním soudem zahájil (I. ÚS 861/07, II. ÚS 168/07), postupoval správně, neboť byl již od počátku těchto řízení zastoupen advokátem, který sám tehdejší ústavní stížnosti za stěžovatele jeho jménem podával.
Jestliže vzdor již od roku 1996 ustálené a dostupné judikatuře Ústavního soudu podporované názory doktrinárními a přes výslovnou výzvu vytvářející pro stěžovatele šanci vadu ústavní stížnosti napravit, setrval stěžovatel mlčky na názoru, že jím sepsaná ústavní stížnost postačuje k řádnému zahájení řízení před Ústavním soudem, takže její vady neodstranil, nezbylo než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jen jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že stěžovaná soudní rozhodnutí včetně důvodů, o něž se opírají, korespondují názorům, které již dříve Ústavní soud aproboval. Pro ilustraci řečeného možno připomenout, že např. poslední odstavec usnesení soudu prvního stupně je doslovnou citací právní věty vyjádřené v publikovaném rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 291/04 (U 49/35 SBNU 589).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj