ECLI:CZ:US:2012:4.US.2022.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2022/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky A. Ch., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 311/2010-162 ze dne 22. 3. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 36 C 59/2008-128 ze dne 11. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala vyslovení porušení jejích ústavních práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a přikázání věci k novému projednání krajskému soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 36 C 59/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 26. 6. 2007 žalobu na ochranu osobnosti vůči žalovaným MUDr. F. P. a MUDr. M. P. (dále jen "vedlejší účastníci"), v níž namítala, že jí vedlejší účastníci jako vlastníci domu, v němž stěžovatelka bydlí, způsobili nemajetkovou újmu, když nechali v přízemí domu na chodbě před jejím bytem nainstalovat kameru pořizující obrazové a možná i zvukové záznamy osob, které procházejí kolem, včetně stěžovatelky samé a jejích příbuzných a známých. Stalo se tak, aniž by o tom stěžovatelka byla předem informována a aniž by s umístěním kamery souhlasila. Proto v žalobě požadovala, aby soud vedlejším účastníkům uložil odstranit danou kameru, jakož i zaplatit jí odškodnění za nehmotnou újmu ve výši 250.000,- Kč. Krajský soud rozsudkem č. j. 36 C 59/2008-128 ze dne 11. 1. 2010 žalobu stěžovatelky zamítl, neboť neshledal existenci tvrzeného zásahu do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti. Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že každý z účastníků řízení je povinen zaplatit část znalečného ve výši 4.595,- Kč a že vedlejším účastníkům se s využitím §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), náhrada nákladů nepřiznává. Vrchní soud rozsudkem č. j. 1 Co 311/2010-162 ze dne 22. 3. 2011 rozhodnutí krajského soudu ve věci samé potvrdil, byť s pozměněným a doplněným odůvodněním. Naopak ve výrocích o nákladech řízení napadený rozsudek změnil tak, že stát nemá právo na náhradu nákladů znalečného a že stěžovatelka je povinna zaplatit každému vedlejšímu účastníkovi polovinu nákladů řízení, tj. 10.650,- Kč. Stejná povinnost, tj. nahradit vedlejším účastníkům polovinu nákladů řízení, tentokrát ve výši 10.290,-, byla stěžovatelce uložena i pro samotné odvolací řízení. Při rozhodování o nákladech řízení v prvním i v druhém stupni vrchní soud, stejně jako krajský soud, vycházel z §150 občanského soudního řádu, v jehož rámci ovšem zohlednil nejen stěžovatelčino osvobození od soudních poplatků a její značné zdravotní problémy, ale i její opakované slovní útoky na vedlejší účastníky či jejich zástupce.
Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka předně namítla, že uvedenými rozsudky obecné soudy zasáhly do jejího práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na nezasahování do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Takové zásahy spatřovala stěžovatelka v několika skutečnostech. Zaprvé stěžovatelka v tomto konkrétním případě zpochybnila závěr obecných soudů o prioritě ochrany majetku před ochranou soukromí a soukromého a rodinného života. Existují totiž prostředky, které by danému majetku poskytly efektivnější či obdobnou ochranu a zároveň by tolik nezasáhly do soukromí stěžovatelky (například zamykání vchodových dveří); navíc kamerový systém sám o sobě případným škodám na majetku nezabrání. Zadruhé stěžovatelka rozporovala názor obecných soudů, podle něhož prostor před jejím bytem nespadá do sféry jejího soukromí, neboť bytový dům je volně přístupný. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že i když se zřejmě liší míra soukromí uvnitř a vně bytu, i z monitorování přístupových chodeb k bytům a dalších prostor mohou být získávány různé informace o soukromém životě obyvatel domu, a tudíž tak může být zasahováno do jejich soukromí. V takových případech je proto nutné vzájemně poměřit v kolizi stojící základní práva a svobody, přičemž vzhledem k tomu, že v předmětném případě existují adekvátní, neinvazivní alternativy pro ochranu majetku, mělo by zde právo na ochranu soukromí dostat přednost. Zatřetí stěžovatelka poukázala na irelevanci otázky funkčnosti nainstalovaných kamer. K ohrožení soukromí stěžovatelky dochází už za situace, kdy je instalovaná kamera připravena k použití (nehledě na to, zda je skutečně používána); nadto po stěžovatelce nelze ani spravedlivě žádat, aby ona sama zjišťovala funkčnost kamery, když k takovému ověření nemá ani přístup. K takovému závěru se ostatně přiklonil i krajský soud, na rozdíl od soudu vrchního. Začtvrté stěžovatelka upozornila na své právo na ochranu před zneužitím osobních údajů i podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"); zejména na skutečnost, že neudělila žádný souhlas se zpracováním svých osobních údajů, tedy snímků a záznamů své osoby. V tomto ohledu odkázala na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2008, v němž byly podrobně stanoveny podmínky pro umístění kamer v bytových domech; přičemž v předmětném případě tyto podmínky dle jejího názoru splněny nebyly. Konečně zapáté stěžovatelka napadla i výrok vrchního soudu o nákladech řízení. Podle jejího názoru jí vrchní soud upřel právo na použití §150 občanského soudního řádu a fakticky ji sankcionoval za její názory a hodnocení vyjádřené v jejích podáních, čímž porušil stěžovatelčino právo na spravedlivé soudní řízení, jakož i její svobodu projevu. Ze všech těchto důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak shora uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu sp. z. 36 C 59/2008, jak výše uvedeno, jakož i vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření zejména poukázal na závěry rozsudku svého i vrchního soudu, obsahující kompletní názor k věci samé. Zdůraznil, že shodně se stěžovatelkou považuje za jádro daného případu komplexní posouzení kolize ochrany majetku vedlejších účastníků a ochrany soukromí a rodinného života stěžovatelky. Souhlasil s ní rovněž v závěru o irelevanci otázky funkčnosti kamery. Naopak upozornil na dezinterpretaci některých závěrů soudních rozhodnutí v ústavní stížnosti a na nevhodnost argumentace existencí jiných prostředků ochrany majetku vlastníka, neboť není žádného skutečně účinného způsobu ochrany majetku, který by vůbec nezasahoval do práv třetích osob. Závěrem krajský soud upozornil na nezávaznost stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů pro soud a zdůraznil, že tento úřad nemusí komplexně zohledňovat i jiná základní práva, včetně vlastnictví. Vrchní soud pak ve stručnosti zcela odkázal na svůj rozsudek a jeho odůvodnění, a to jak v meritu věci, tak v otázce nákladů řízení. V tomto ohledu pak ještě zdůraznil, že aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, a proto vedlejším účastníkům, v řízení před ním zcela úspěšným, náhradu nákladů řízení z části nepřiznal.
Vedlejší účastníci svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili a stejně tak ani stěžovatelka nevyužila svého práva reagovat na vyjádření ostatních účastníků řízení.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal a shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Jádrem stěžovatelčiny argumentace byla polemika se závěry, respektive odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, přičemž její námitky směřovaly proti názorům obecných soudů jednak co do merita věci, jednak co do rozvržení hrazení nákladů řízení. K oběma okruhům námitek přitom Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž zásadně nezasahuje do pravomoci obecných soudů, ledaže by jejich rozhodnutí vybočila z mezí ústavnosti. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal žádné z uvedených pochybení, odůvodňujících jeho zásah.
K prvnímu okruhu stěžovatelčiných argumentů, tj. argumentů vztahujících se k zásahu do jejích základních lidských práv podle čl. 7 a čl. 10 Listiny, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nepřekročily meze ústavnosti ani pohledem požadavku spravedlivého procesu, jak plyne z předchozího odstavce, ani pohledem práva na ochranu soukromí a soukromého života. Ústavní soud ani po prostudování celého spisu nenabyl přesvědčení, že došlo k porušení namítaných základních práv stěžovatelky; ostatně stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti spíše polemizovala s jednotlivými body odůvodnění obecných soudů, než aby osvětlovala, že jí fakticky byla způsobena protiústavní újma na základních právech a v čem tato újma spočívala. Co se týče konkrétních námitek rozvedených v ústavní stížnosti, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, jakož i obecných soudů, že podstatou daného sporu je v zásadě střet práva na ochranu soukromí a práva na ochranu vlastnictví, přičemž před rozhodnutím, které z těchto práv dostane v konkrétním případě přednost, je nutné provést test proporcionality. Rovněž je nesporné, že monitorování přístupových chodeb k bytům, schodiště, vchodových dveří do domu či do bytů kamerovým systémem je způsobilé zasáhnout do soukromí a rodinného života obyvatelů domu, přičemž otázka funkčnosti kamer není v daném případě rozhodující, už jen z toho důvodu, že není v reálných možnostech stěžovatelky funkčnost kamer prokázat. Nicméně na rozdíl od stěžovatelky se Ústavní soud domnívá, že zmíněná východiska a principy nebyly v řízení před obecnými soudy porušeny. Obecné soudy nenadřadily ochranu majetku vedlejších účastníků nad ochranu soukromí stěžovatelky bez dalšího, jak tato naznačuje, ale zabývaly se i dalšími okolnostmi případu, jako jsou intenzita zásahu do práv stěžovatelky, motivace vedlejších účastníků k předmětnému řešení či alternativní možnosti zabezpečení domu. Tyto skutečnosti posléze rovněž zohlednily ve svých závěrech. Z toho také plyne, že nelze souhlasit ani se stanoviskem stěžovatelky, že instalace kamer, ať už fungujících, či ne, je nepřiměřenou jen proto, že existují i jiné cesty, jak posílit ochranu majetku. Je naopak nutné na věc nahlížet šířeji a vzít v potaz i další okolnosti případu, jak ostatně obecné soudy učinily. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v její výtce vůči dílčímu rozhodnutí vrchního soudu nepresumovat funkčnost kamer, neboť vrchní soud tuto presumpci fakticky nahradil výkladem, podle něhož je třeba stěžovatelce poskytnout ochranu i v případě jen hrozícího, tedy potenciálního zásahu do jejích práv, který mohou představovat právě kamery nepoužívané, ale k použití připravené. Ve výsledku tak tudíž jak krajský, tak vrchní soud shodně vycházely ze způsobilosti kamerového systému zasáhnout do soukromí stěžovatelky. Ústavní soud konečně nemohl stěžovatelce přitakat ani v její poslední z rozebíraného okruhu námitek, tedy tvrzení o existenci zásahu do jejího práva na ochranu před zneužíváním údajů o její osobě. Byť Ústavní soud souhlasí, že uvedené základní právo je navázáno na zákon o ochraně osobních údajů, musí zároveň podotknout, že v daném případě neshledal porušení tohoto zákona, tím méně pak neoprávněný zásah do stěžovatelčina ústavního práva dle čl. 10 odst. 3 Listiny. Na vedlejší účastníky nelze bez dalšího klást povinnosti správců osobních údajů, když stěžovatelka zásah do svého práva na ochranu soukromí, včetně osobních údajů, nepodložila a neprokázala žádnými objektivními skutečnostmi, s výjimkou skutečnosti přítomnosti kamerového systému, fungujícího či ne, v domě.
Co se pak týče druhého okruhu stěžovatelčiných námitek, napadajících výrok vrchního soudu o nákladech řízení, Ústavní soud předně připomíná svůj zdrženlivý postup při posuzování problematiky nákladů řízení, tedy problematiky "vedlejší" ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 549/06, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 43, nález č. 213, str. 381). Ústavní soud proto přistupuje ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení jen výjimečně, přičemž v posuzovaném případě důvody pro tento výjimečný postup neshledal. Ustanovení §150 občanského soudního řádu zakládá diskreční pravomoc soudu, byť jeho úvaha při užití tohoto ustanovení nemůže být projevem libovůle, nýbrž má vycházet ze zhodnocení veškerých okolností případu, zejména okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postojů účastníků v průběhu řízení, majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastníků řízení, atd. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1391/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 49, nález č. 102, str. 515, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1064/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jelikož v nyní projednávané věci vrchní soud svůj výrok založil na posouzení uvedených relevantních kritérií a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nebylo mu možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout a Ústavní soud neměl důvod jeho názor jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelčino právo na spravedlivé soudní řízení nebylo porušeno, stejně tak nebylo nepřípustně dotčeno ani její, nikoliv bezmezné, právo na svobodu projevu.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu