ECLI:CZ:US:2012:4.US.2065.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2065/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012 č. j. 22 Co 108/2012-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v řízení o zaplacení 15 000 Kč.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 89/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 15 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škoda měla vzniknout nesprávným úředním postupem - průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 570/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 20 C 89/2011-21 žalobu zamítl s konstatováním, že celkovou dobu řízení (od 6. 8. 2008 do 19. 7. 2011) lze považovat za přiměřenou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť učiněná skutková zjištění i přijaté právní závěry považoval za správné a ztotožnil se s nimi.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy neměly hodnotit pouze časové rozestupy mezi jednotlivými úkony, ale měly vzít v úvahu též jejich kvalitu. Dle jeho názoru bylo řízení zbytečně prodlouženo např. tím, že prvoinstanční soud vydal předčasně rozsudek pro uznání, který odvolací soud zrušil až po více než osmi měsících, navíc kvůli své nepozornosti rozhodnutí opravoval, a upozornil i na další chyby soudu I. stupně, které musely být soudem II. stupně korigovány. Stěžovatel též upozornil, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 neskončilo dnem 19. 7. 2011, ale až doručením usnesení Městského soudu v Praze o zastavení odvolacího řízení dne 25. 4. 2012, tedy po třech letech a více než osmi měsících.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě; nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice (ne)přiměřenosti doby řízení není obecně určitelná.
Evropský soud pro lidská práva při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými poměřuje celkovou délku řízení (poznámka pod čarou č. 1), a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (poznámka pod čarou č. 2).
Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze při poměřování celkové délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 570/2008 z těchto kritérií vycházely a právní normu s relativně neurčitým pojmem ("přiměřená" lhůta) vymezily, interpretovaly v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu a s jistou přípustnou mírou volnosti při uvážení o konkrétní skutkové podstatě dospěly k jejímu právnímu hodnocení. O relevantní nesprávnost při vymezení neurčitého pojmu, tedy situaci, ve které by soudem dosažené závěry nemohly být do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu - vůbec - zařazeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149), v projednávané věci nešlo.
Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že soud vzal v úvahu složitost věci, rozsah dokazování, časové rozestupy mezi jednotlivými úkony soudu, přihlédl i k tomu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy; soud II. stupně uvážil význam předmětu řízení pro stěžovatele a zabýval se i dalšími okolnostmi případu (změnou právního hodnocení v důsledku odvolání, opravou usnesení pro chyby v psaní), o kterých usoudil, že nejsou ničím, co by občanský soudní řád nepředpokládal. Skutková zjištění obecného soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobu bylo třeba z tohoto důvodu zamítnout, ve světle shora uvedených limitů pro ústavně právní přezkum obstála. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o interpretaci právní normy způsobem, který odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, či o právní argumentaci soudu svévolně a iracionálně vybočující z množiny možných významů zákona a z tohoto důvodu objektivně neakceptovatelnou, v projednávané věci zcela evidentně nešlo. Ústavní soud uzavřel, že pro svůj zásah z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatele neshledal žádný důvod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-------------
1) K tomu podrobněji Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 701-702
2) Srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, část IV./b s přehledem dosavadní judikatury Ústavního soudu
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě; nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice (ne)přiměřenosti doby řízení není obecně určitelná.
Evropský soud pro lidská práva při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými poměřuje celkovou délku řízení (poznámka pod čarou č. 1), a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (poznámka pod čarou č. 2).
Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze při poměřování celkové délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 570/2008 z těchto kritérií vycházely a právní normu s relativně neurčitým pojmem ("přiměřená" lhůta) vymezily, interpretovaly v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu a s jistou přípustnou mírou volnosti při uvážení o konkrétní skutkové podstatě dospěly k jejímu právnímu hodnocení. O relevantní nesprávnost při vymezení neurčitého pojmu, tedy situaci, ve které by soudem dosažené závěry nemohly být do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu - vůbec - zařazeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149), v projednávané věci nešlo.
Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že soud vzal v úvahu složitost věci, rozsah dokazování, časové rozestupy mezi jednotlivými úkony soudu, přihlédl i k tomu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy; soud II. stupně uvážil význam předmětu řízení pro stěžovatele a zabýval se i dalšími okolnostmi případu (změnou právního hodnocení v důsledku odvolání, opravou usnesení pro chyby v psaní), o kterých usoudil, že nejsou ničím, co by občanský soudní řád nepředpokládal. Skutková zjištění obecného soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobu bylo třeba z tohoto důvodu zamítnout, ve světle shora uvedených limitů pro ústavně právní přezkum obstála. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o interpretaci právní normy způsobem, který odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, či o právní argumentaci soudu svévolně a iracionálně vybočující z množiny možných významů zákona a z tohoto důvodu objektivně neakceptovatelnou, v projednávané věci zcela evidentně nešlo. Ústavní soud uzavřel, že pro svůj zásah z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených procesních práv stěžovatele neshledal žádný důvod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-------------
1) K tomu podrobněji Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 701-702
2) Srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, část IV./b s přehledem dosavadní judikatury Ústavního soudu