ECLI:CZ:US:2012:4.US.2078.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2078/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. G. Š., zastoupeného JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Mar. Horách, 28. října 434/211, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 29Cm 182/2008-200 ze dne 10. 9. 2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 403/2010-239 ze dne 2.6.2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 7. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná postupně tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces (právo na soudní a jinou ochranu) a právo na ochranu vlastnictví tak, jak je má na mysli Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně svých dodatkových protokolů. Stěžovatel (žalobce) se jako tichý společník ve smyslu §673 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník") domáhal po žalovaném vyplacení podílu na hospodářských výsledcích a podílu na majetku při ukončení podnikání, jakož i toho, aby mu žalovaný - zjednodušeně řečeno - zpřístupnil dokumenty k podnikání, na němž stěžovatel jako tichý společník participoval. Soudy se však s žalobním žádáním stěžovatele neztotožnily - prvostupňový soud žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel pak soudům zejména vytýká, že v jeho případě neaplikovaly zásady plynoucí zejména z §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy v rámci své poučovací povinnosti nenapomáhaly vítězství toho, kdo je v právu - neboť celou věc mohly např. posoudit stran nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Nad rámec právě uvedeného - vzhledem ke stěžovatelově argumentaci - pak Ústavní soud uvádí, že jak z napadených soudních rozhodnutí, tak z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 Cm 182/2008 plyne snaha soudů zabývat se žalobním žádáním stěžovatele ve všech souvislostech, kdy ovšem nemohly překročit stěžovatelem postupně upravovaný petit jeho žalobního žádání. Vzal-li tedy například stěžovatel svoji žalobou co do požadavku na vrácení vkladu tichého společníka zpět - srovnej č. l. 54 - tak v tomto rozsahu nemohly soudy důvodnost stěžovatelova žádání posuzovat, a to ani prizmatem příslušných ustanovení obchodního zákoníku. V rozsahu petitu stěžovatelem vymezeném tedy neporušily ani svoji poučovací povinnost, respektive povinnost materiálního vedení soudního jednání.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu