ECLI:CZ:US:2012:4.US.2082.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2082/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. UL 54/2010-20 ze dne 4. 5. 2010 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 703/2007 při doručování stejnopisu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Nc 2760/2009-84 ze dne 15. 2. 2010 a stejnopisu usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v němž stěžovatel tvrdil, že vydáním usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. UL 54/2010-20 ze dne 4. 5. 2010, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v důsledku průtahů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 C 703/2007, byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předmětem řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. UL 54/2010 byl požadavek stěžovatele, aby byla obvodnímu soudu určena lhůta k doručení usnesení městského soudu č. j. 1 Nc 2760/2009-84 ze dne 15. 2. 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010 a předvolání k jednání na den 19. 4. 2010. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že mu výše uvedené písemnosti nebyly doručeny v souladu s platnými právními předpisy, neboť byly vloženy do jeho poštovní schránky, aniž by předtím byly po dobu deseti dní uloženy na poště, jak předepisuje ustanovení §49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nadto se jednalo pouze o fotokopie a nikoliv o stejnopisy rozhodnutí. V případě usnesení vrchního soudu č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010 pak byla dokonce stěžovateli tímto způsobem doručena pouze jeho první strana. Stěžovatel na vadné doručení písemností upozornil obvodní soud a současně vznesl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterému však nebylo vyhověno, když městský soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tvrzením, že úkon, jehož provedení se stěžovatel domáhal, již byl ze strany obvodního soudu učiněn. Městský soud dovodil, že není v rámci řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu oprávněn přezkoumávat správnost postupu obvodního soudu a že případné vady tohoto postupu může stěžovatel uplatnit v řízení o opravných prostředcích. Takový výklad označil stěžovatel za ryze formalistický a na podporu své argumentace odkázal na řadu publikovaných soudních rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08, II. ÚS 264/09, II. ÚS 2221/07, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 581/06, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 11/2009-109 ze dne 26. 3. 2009). Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. UL 54/2010-20 ze dne 4. 5. 2010 svým nálezem zrušil, a aby obvodnímu soudu přikázal doručit stěžovateli stejnopis usnesení městského soudu č. j. 1 Nc 2760/2009-84 ze dne 15. 2. 2010 a usnesení vrchního soudu č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010, a to do patnácti dnů ode dne vydání nálezu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího postupu obvodního soudu. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 5 C 703/2007 a vyjádření účastníků řízení.
Městský i obvodní soud měly shodně za to, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Městský soud zopakoval svůj právní názor, vyslovený již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že výtky směřující do "správnosti" doručení nemohou být přezkoumávány při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Jelikož obvodní soud předmětné úkony provedl, městský soud neshledal, že by v řízení docházelo k průtahům, a návrh stěžovatele zamítl. Takový závěr nelze dle názoru městského soudu označit za formalistický ani extrémně vybočující z principu spravedlnosti. Obvodní soud toliko odkázal na obsah soudního spisu a "pro ilustraci" přiložil své usnesení č. j. 5 C 703/2007-182 ze dne 28. 6. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení písemností.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou, v níž označil vyjádření obvodního soudu za bezobsažné a podotkl, že rozhodnutí, které obvodní soud přiložil, s předmětem řízení o ústavní stížnosti nesouvisí. Argumentace městského soudu pak byla dle stěžovatele pouze sofistikovaným zdůvodněním nespravedlivého postupu, založeným na nesprávném předpokladu, že předmětná rozhodnutí byla stěžovateli doručena. Odkázání stěžovatele na odvolací či dovolací řízení je pouhým formalismem, neboť takový opravný prostředek nemusí být vždy přípustný a kromě toho by kasace rozhodnutí odvolacím či dovolacím soudem z důvodu nedoručení předmětných rozhodnutí vedla k tomu, že by veškeré úkony v řízení posléze učiněné vyšly nazmar. Stěžovatel dále podotkl, že nepožadoval, aby městský soud určoval obvodnímu soudu, jak má rozhodnout, nýbrž se domáhal, aby bylo již existující rozhodnutí doručeno, neboť se tak doposud nestalo. Přestože stěžovatel na to, že mu nebyly předmětné písemnosti doručeny, obecné soudy upozorňoval a přestože i v návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu i v ústavní stížnosti byla tato skutečnost opětovně zdůrazňována, neučinily nic, aby tento stav napravily. Stěžovatel proto na své ústavní stížnosti setrval. V doplnění své repliky ze dne 25. 1. 2011 stěžovatel podotkl, že postup užívaný obecnými soudy při doručování písemností neodpovídá instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 58/2009-OD-Org ze dne 27. 5. 2009 a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 473/01.
III.
Ústavní soud následně tvrzení obsažená v ústavní stížnosti přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti fakticky domáhal, aby byla obvodnímu soudu uložena povinnost doručit mu stejnopis usnesení městského soudu č. j. 1 Nc 2760/2009-84 ze dne 15. 2. 2010 a usnesení vrchního soudu č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu obvodního soudu sp. zn. 5 C 703/2007, stěžovatel vznesl v předmětném řízení námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. Květoslavě Hovorkové. Proti senátu městského soudu, který měl o této námitce rozhodnout, vznesl stěžovatel námitku podjatosti taktéž. Usnesením vrchního soudu č. j. Nco 181/2009-81 ze dne 20. 1. 2010 bylo rozhodnuto, že soudkyně městského soudu JUDr. Irena Saralievová, JUDr. Ivana Klimešová a JUDr. Zuzana Sváčková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci evidované pod sp. zn. 1 Nc 2760/2009. Usnesením městského soudu č. j. 1 Nc 2760/2009-84 ze dne 15. 2. 2010 bylo následně rozhodnuto, že soudkyně obvodního soudu JUDr. Květoslava Hovorková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 5 C 703/2007.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná zásadu, vyslovenou např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 359/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), že i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou spravedlnost řízení. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Jinými slovy řečeno, ne každý procesní nedostatek musí nutně vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (či vyslovení protiústavnosti jiného zásahu orgánu veřejné moci), nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadený postup může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva.
Vztaženo na nyní projednávanou věc, Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 1854/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyjádřil názor, že v případě doručení fotokopie rozhodnutí místo jeho stejnopisu, jde o čistě formální pochybení, nedosahující intenzity protiústavnosti. Pakliže je účastník řízení s obsahem rozhodnutí seznámen a na jeho základě dále jedná, je zřejmé, že jej tato skutečnost ve výkonu jeho práv nikterak nelimitovala.
V nyní projednávané věci platí výše uvedené závěry tím spíše, že rozhodnutí, jejichž doručení se stěžovatel domáhal, měla procesní povahu a na průběhu řízení před obvodním soudem nic neměnila, neboť návrhu stěžovatele na vyloučení soudkyně JUDr. Hovorkové nebylo vyhověno. Není zřejmé, a stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti žádnou argumentaci v tomto směru neuvedl, jak by se skutečnost, že napadená rozhodnutí byla doručena ve fotokopii a nikoliv ve stejnopise, měla negativně promítnout do jeho právní sféry, resp. jak by jej měla omezit v uplatňování jeho procesních práv. Stěžovatel byl s výsledným rozhodnutím o námitce podjatosti prokazatelně seznámen, což činí jeho výtky vůči způsobu doručování z hlediska ústavněprávního zcela bezpředmětné. Pokud jde o usnesení vrchního soudu, jež dle stěžovatele nebylo doručeno kompletní, když chyběla jeho str. 2, Ústavní soud poznamenává, že i v tomto případě byl stěžovatel seznámen s výrokem rozhodnutí, přičemž tvrzená absence části odůvodnění vzhledem k povaze tohoto usnesení nepředstavuje natolik významnou vadu, aby byla způsobilá zpochybnit spravedlnost řízení před obvodním soudem jako celku. Ostatně jestliže by měl stěžovatel skutečně zájem zjistit obsah odůvodnění předmětného rozhodnutí vrchního soudu, nabízel se mu přiměřenější a efektivnější prostředek nápravy než ústavní stížnost, a to nahlédnutí do soudního spisu, resp. pořízení kopie rozhodnutí.
Lze tedy uzavřít, že jelikož stěžovatelem tvrzená pochybení měla toliko formální rozměr bez schopnosti konstituovat natolik závažné porušení jeho práv, aby z něj bylo možno dovozovat ústavněprávní konsekvence, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu