ECLI:CZ:US:2012:4.US.2204.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2204/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Prefa Pardubice, a. s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 2554/2009-594, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 3 Cmo 207/2008-543 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2008 č. j. 36 Cm 76/2005-502, v řízení o ochranu dobré pověsti právnické osoby, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a B. Č. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva vlastnit a užívat svůj majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, včetně čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2009 č. j. 3 Cmo 207/2008-543 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. února 2008 č. j. 36 Cm 76/2005-502, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti B. Č. (vedlejší účastnici) zdržet se tvrzení dotýkajících se stěžovatelky uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat stěžovatelce omluvu ve znění uvedeném ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 10 mil. Kč jako náhradu nemajetkové újmy; současně vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 2554/2009-594 odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, vyložit v odůvodnění svých rozhodnutí, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinily, jakož i brát do úvahy legitimní očekávání účastníka. Vyslovuje přesvědčení, že právo soudce hodnotit důkazy může při akceptování lži dostat soudce do rozporu se slibem soudce podle §62 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a se zásadou iura novit curia. Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky nevypořádaly s povinností uloženou jim v §132 o. s. ř., tedy pečlivě přihlížet k tomu, co stěžovatelka tvrdila. Obecnými soudy nepřímo konstatovaná nepravdivost stěžovatelčiných tvrzení se tak dostala do rozporu se závěry jiných obecných soudů, které naopak argumentaci stěžovatelky v příslušných řízeních posoudily jako nespornou. Stěžovatelka v tomto směru připomíná, že v trestním řízení ve věci sp. zn. 7T 78/2006, v němž vedlejší účastnice na základě opatření Policie České republiky pro účely přípravného trestního řízení vypracovala předmětný znalecký posudek s uvedením nepravdivých skutečností, zprostil Krajský soud v Praze zástupce stěžovatelky ve všech bodech obžaloby a označil uvedený znalecký posudek za nepoužitelný v hlavním líčení. Vedlejší účastnice přitom tímto znaleckým posudkem, v němž navázala na podvrhy dokumentů a zkreslené účetnictví Ing. Š. jednajícího neoprávněně za společnost RASTRA AG-CZ, a. s., zasáhla do dobré pověsti stěžovatelky. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že tyto neučinily žádný důkaz legitimity jednání Ing. Š. a skutečností tvrzených vedlejší účastnicí. Obecné soudy se tak podle názoru stěžovatelky dostaly do rozporu s pravdou konstatovanou ostatními obecnými soudy, jejich postup byl v rozporu s §133, §134 a §135 o. s. ř. a soudy ignorovaly občanskoprávní úmluvu o korupci. Zasáhly tak do základních práv stěžovatelky, která proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. V obsáhlém doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2011, podepsaném pouze prokuristou stěžovatelky Ing. J. S., stěžovatelka v inspiraci výroční zprávou Bezpečnostní informační služby za rok 2010 uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly:
- Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášenou pod č. 33/1997 Sb.
- Občanskoprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 3/2004 Sb.m.s.
- Trestněprávní úmluvu o korupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb.m.s.
Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že se vedlejší účastnice svým jednáním dopouštěla ke škodě stěžovatelky korupčního jednání ve smyslu Trestněprávní úmluvy o korupci, a dovozuje, že soudci v nyní posuzované věci jednali ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu k její škodě, popřely tak její právo na důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování a demonstrovali závislost a stranění organizovanému zločinu při výkonu soudcovské funkce. Soudci, kteří v dané věci jednali, se tak podle přesvědčení stěžovatelky dopustili skutků, které by naplnily skutkovou podstatu trestných činů nadržování organizovanému zločinu dle §366 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 2 písm. c) tr. z. a dalších skutkových podstat trestných činů. V napadených rozhodnutích obecné soudy podle názoru stěžovatelky podřadily zjištěný skutkový stav pod právní normu, která na tento skutkový stav nedopadá a jejich právní posouzení věci tak bylo obecně nesprávné. Stěžovatelce bylo tímto jejich postupem upřeno právo na spravedlivý proces.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 36 Cm 76/2005.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud vyšel při posuzování ústavní stížnosti ze skutečnosti, že předmětem řízení před obecnými soudy byl žalobní návrh stěžovatelky spočívající v tvrzení, že znaleckým posudkem vypracovaným pro účely přípravného trestního řízení znalkyní B. Č., v němž měla uvést nepravdivé skutečnosti, bylo zasaženo do dobré pověsti stěžovatelky ve smyslu §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Takto postavený žalobní petit byl také předmětem důkazního řízení a rozhodování obecných soudů.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně opakuje již v řízení před obecnými soudy uplatňované námitky spočívající ve skutkové polemice stran nepravdivosti skutečností uvedených v předmětném znaleckém posudku, neuvádí však cokoliv na podporu jejího tvrzení o zásahu do její dobré pověsti. Podstata její argumentace, která v sobě žádné ústavněprávní aspekty nemá, spočívá v zásadě pouze v obecně vyjádřených tvrzeních o pochybeních obecných soudů při hodnocení důkazů.
9. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, ale zkoumá, zda soudní řízení jako celek a z něj vycházející soudní rozhodnutí lze považovat za spravedlivé a odpovídající principům obsaženým v hlavě páté Listiny. K projednávané věci lze konstatovat, že se obecné soudy námitkami vznesenými stěžovatelkou obšírně zabývaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru, že vedlejší účastnice do dobré pověsti stěžovatelky nezasáhla. Nalézací a odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly skutečnosti, které shledaly za prokázané a přezkoumatelným způsobem poskytly logickou argumentaci, jíž k danému závěru dospěly. Konstatovaly, že předmětný znalecký posudek nebyl použit v hlavním líčení, a tedy jeho závěry nebyly podkladem pro konečné rozhodnutí v trestním řízení před soudem, v nyní posuzovaném řízení pak nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice sama obsah znaleckého posudku šířila jinak, než že jej předala objednateli. Pokud případně byly některé závěry z předmětného posudku zveřejněny třetí osobou, pak toto jednání nemohla vedlejší účastnice nikterak ovlivnit (viz č. l. 509-510, 547-549). Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani žádné námitky k této logické argumentaci nevznáší. K námitkám ohledně nestrannosti soudců odvolací soud označil tvrzení stěžovatelky o vztahu soudkyně soudu prvního stupně k účastníkům řízení a věci samotné za nepodložené domněnky. Ke stěžovatelčině výhradě stran interpretace právních ustanovení obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva a sjednocování judikatury, v rozhodnutí o dovolání jednoznačně vyslovil, že výklad ustanovení §19b odst. 3 o. z. odvolacím soudem není v rozporu s jeho judikaturou.
10. Pokud stěžovatelka v doplňku ústavní stížnosti vyslovuje své přesvědčení o korupčním jednání vedlejší účastnice a jednání soudců ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení k její škodě, pak tato její tvrzení postrádají jakékoliv konkrétní argumenty, natož argumenty ústavněprávního charakteru. Uvedený přípis stěžovatelky dle označení, datové schránky odesílatele, právní dikce a podpisu nebyl zřejmě sepsán právním zástupcem stěžovatelky, jak to vyžaduje §30 zákona o Ústavním soudu u písemností podávaných k Ústavnímu soudu. S přihlédnutím k výše uvedenému se proto Ústavní soud tvrzeními stěžovatelky zmíněnými v tomto doplňku ústavní stížnosti nezabýval.
11. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla - a také využila - možnosti uplatnit v řízení u příslušných obecných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva na soudní ochranu. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva vlastnit a užívat svůj majetek, pak k jeho posouzení ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu