ECLI:CZ:US:2012:4.US.2215.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2215/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem, AK Appl a Chytil, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 9 To 144/2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 6. 2012 se J. Ž. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o ponechání ve vazbě v trestní věci Okresního soudu v Prostějově (dále jen "vazební soud").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Obviněný byl vzat do vazby dne 14. 10. 2011 poté, co soudkyně u něj shledala existenci vazebního důvodu dle §67 písm. b), c) tr. řádu, s tím, že vazba započala dnem 13. 10. 2011 v 11.25 hod.; je stíhán pro zločin krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, pokračující zločin krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c), zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pro pokračující zločin krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákona.
Dne 27. 12. 2011 Okresní státní zastupitelství v Prostějově usnesením rozhodlo, že obviněný se i nadále ponechává ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr. řádu.
Dne 13. 1. vazební soud zamítl stížnost obviněného proti usnesení o ponechání ve vazbě ze dne 27. 12. 2011.
Dne 26. 3. byl vazebnímu soudu doručen návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného.
Dne 28. 3. 2012 soudkyně vazebního soudu podle §72 odst. 1 tr. řádu rozhodla, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu. Toto rozhodnutí soudkyně učinila mimo vazební zasedání podle §73d tr. řádu, jehož nekonání odůvodnila tím, že obviněný o konání vazebního zasedání nepožádal a sama nepovažovala osobní slyšení obviněného pro účely rozhodnutí o vazbě za potřebné, neboť měla dostatek podkladů potřebných pro účely rozhodnutí o vazbě i bez slyšení obviněného.
Dne 19. 4. 2012 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost obviněného proti rozhodnutí vazebního soudu ze dne 28. 3. 2012 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Námitku obviněného, že vazební soud o dalším trvání vazby nerozhodoval ve vazebním zasedání, neshledal důvodnou a uvedl, že pokud soudkyně ze spisového materiálu měla dostatek podkladů potřebných pro rozhodnutí o vazbě i bez slyšení obviněného a obviněný o konání vazebního zasedání nepožádal, nelze jí vytýkat, že nepovažovala jeho osobní slyšení za potřebné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími o vazbě byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nesprávným výkladem ustanovení §73d tr. řádu obecnými soudy. Poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 459/2011 Sb., jímž s účinností od 1. 1. 2012 byl do trestního řádu zaveden institut "vazebního zasedání", a nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), v němž Ústavní soud dovodil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby; stejně tak i nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629) a další nálezy vyjádřily "nutnost osobního slyšení obviněného před soudem v případě, kdy se jedná o přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, což musí být vztáhnuto i k návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby."
Stěžovatel dále uvedl, že byl v souvislosti s vazbou slyšen pouze soudcem, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby dne 14. 11. 2011, a před žádným následujícím rozhodnutím o dalším trvání vazby již nebyl soudem slyšen. K návrhu státního zástupce na další trvání vazby a uváděným důvodům neměl možnost se vyjádřit, neboť o tom, že má být o návrhu rozhodováno, nebyl uvědoměn. Vyjádřil názor, že rozhodnutí stížnostního soudu nenapravilo vady rozhodnutí vazebního soudu, čímž porušilo ustanovení §73d tr. řádu, čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tedy i čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, v důsledku čehož bylo jeho ponechání ve vazbě nad lhůtu stanovenou v ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu nezákonné.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala především v tvrzení, že jeho další setrvávání ve vazbě je nezákonné, neboť o něm bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, resp. o něm nebylo rozhodnuto zákonným postupem.
Obecné principy vztahující se k právu obviněného být slyšen při rozhodování o vazbě
Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, jež zní:
(2) Nikdo nesmí být .... zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu;
a dále též záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy, jež zní:
(3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy odkazují k zákonné úpravě vazby a zavazují orgány činné v trestním řízení při rozhodování ve věcech osobní svobody postupovat v souladu se zákonnými procesními i hmotnými pravidly. Porušení některého z těchto pravidel je současně i porušením Listiny a Úmluvy (i když nikoliv každé porušení zákona musí nutně znamenat porušení Listiny či Úmluvy).
V odst. 11. nálezu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 2288/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud shrnul svoji dosavadní judikaturu následovně.
V kontextu judikatury Ústavního soudu je především třeba jako zcela nepřípustný odmítnout názor ..., že není třeba při jakémkoliv rozhodování o vazbě vždy vyslechnout obviněného k důvodům trvání vazby, když tato povinnost by měla být striktně dodržována až při dalším rozhodování o trvání vazby podle §71 odst. 4 a odst. 6 tr. řádu. Jak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (obdobně viz také cit. nález sp. zn. III. ÚS 2198/09) konstatoval, "pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není rozhodující "typ" řízení, tzn. zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno, v určitých časových intervalech, být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. (...) Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Uvedený časový interval "několik týdnů" nelze brát dogmaticky, neboť vždy je třeba přihlédnout ke konkrétní povaze okolností uváděných obviněným. Důležitá je rovněž garance, že obviněný podáním procesního prostředku, v němž je nastolena otázka zákonnosti vazby, se domůže slyšení." Na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem ve vazebních případech je tak třeba v zásadě (až na výjimky např. v podobě expressis verbis odmítnutí obviněného být slyšen či existence objektivně nepřekonatelné překážky) trvat jak při rozhodování o vzetí do vazby, tak i v případě rozhodování o jejím trvání či prodloužení, tj. včetně rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě po podání obžaloby dle §71 odst. 5 tr. řádu, uplynula-li od posledního osobního slyšení tak dlouhá doba, která odpovídá té, kterou Ústavní soud vyjádřil v citovaných nálezech.
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 22. 5. 2012 ve věci Idalov proti Rusku (stížnost č. 5826/03, odst. 161. - 194.; dostupné na adrese http://www.echr.coe.int) v souladu se svojí dřívější judikaturou opakoval, že na základě čl. 5 odst. 4 Úmluvy osoba zbavená svobody zatčením nebo jiným způsobem má právo podávat návrh na řízení, ve kterém by soud přezkoumal procesní a hmotné podmínky nezbytné pro "zákonnost" jeho zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ačkoliv není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo doprovázeno všemi zárukami, jako občanskoprávní nebo trestní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí mít soudní charakter a poskytovat záruky přiměřené danému druhu zbavení svobody. V případě osoby zbavené svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy je vyžadováno slyšení; možnost být slyšen osobně nebo prostřednictvím zástupce spadá mezi základní procesní záruky aplikované ve věcech zbavení svobody.
Ústavní soud dále připomíná, že s výše citovanými články Listiny a Úmluvy není slučitelné "svévolné" omezení osobní svobody; i když dosud nebylo obecně definováno, jaké typy jednání orgánů činných v trestním řízení jsou schopny zakládat "svévoli" pro účely čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 Úmluvy, klíčové principy se vyvíjejí případ od případu. Jedním z obecných projevů svévole bude zanedbání orgánů činných v trestním řízení aplikovat zákonná ustanovení řádně, resp. v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu, resp. Evropského soudu; v této souvislosti může být relevantním faktorem obsah odůvodnění rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě; právě absence, nedostatečnost či extrémní stručnost důvodů pro další omezení osobní svobody v příslušném rozhodnutí může zakládat svévoli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, stížnost č. 11364/03, odst. 72 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int).
Na dosavadní problémy z aplikační praxe orgánů činných v trestním řízení reagovala novela trestního řádu uskutečněná s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; tato novela v ustanoveních §73d až 73g zavedla - podle důvodové zprávy v reakci na důsledky plynoucí z nálezu ze dne 22. 3. 2005 Sb. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647, č. 239/2005 Sb.) - nový procesní institut vazebního zasedání.
Dosavadní judikatura obecných soudů aplikujících ustanovení §73d tr. řádu nebyla jednotná, jak plyne ze srovnání ústavní stížností napadených rozhodnutí (z března 2012) s pozdějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 11 Tvo 9/2012-33, z něhož mj. plynou následující a ústavně plně akceptovatelné závěry.
Nejde-li o případy, kdy soud rozhodne o vazbě za přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (§73d odst. 1 tr. ř.), anebo o případy rozhodování o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení a veřejné zasedání či rozhodování soudce o vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení (§73d odst. 2 tr. ř.), v nichž je obligatorní konání vazebního zasedání, pak podle ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. rozhoduje soud o vazbě obviněného ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, anebo pokud soud sám dospěje k závěru o potřebě osobního slyšení obviněného /v posuzované věci o tento případ nejde a rovněž tak není nutno se zabývat výjimkami opodstatňujícími neprovedení vazebního zasedání uvedenými pod písmeny a) až d) ustanovení §73d odst. 3, věta druhá, tr. ř./.
Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit závěr, že je věcí obviněného, aby výslovně požádal o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby. Z ustanovení §33 odst. 1, 5 tr. ř. však vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže citované ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby, umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit. Zvláště v situaci, kdy bylo podáno odvolání, tak obviněný nemusí vědět, zda v době tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby (§71 odst. 1, 3 tr. ř.) se věc nachází již u odvolacího soudu anebo u soudu prvního stupně, nemůže předvídat, kdy v průběhu tříměsíční lhůty konkrétně dojde k vlastnímu rozhodnutí o vazbě, a nemůže tedy reálně uplatnit požadavek na konání vazebního zasedání. Jestliže v posuzované věci neexistovala žádná okolnost uvedená pod písm. a) až d) ustanovení §73d odst. 3, věta druhá, tr. ř., umožňující, aby se vazební zasedání nekonalo, bylo povinností Vrchního soudu v Praze, aby v rámci rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s ustanovením §73d odst. 3, věta první, tr. ř. obviněnému sdělil, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučil jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovil mu lhůtu k tomu, aby mohl toto právo uplatnit.
Výše uvedené procesní pochybení vrchního soudu v rámci stížnostního řízení napravil Nejvyšší soud tím, že konal ve věci vazební zasedání, v němž měl obviněný možnost vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby.
Aplikace obecných principů na věc stěžovatele
Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel byl ve vazebním řízení poprvé (a zřejmě naposled) vyslechnut pouze při rozhodování o jeho vzetí do vazby dne 14. 10. 2011; následně se o dalším trvání vazby rozhodovalo (též za účinnosti nové právní úpravy) v nepřítomnosti obviněného a zákonných 3 měsíčních lhůtách od právní moci rozhodnutí o vazbě, tj. v prosinci 2011 a březnu 2012, přičemž obviněný o konání vazebního zasedání výslovně nepožádal a o právu požádat ve stanovené lhůtě o konání vazebního zasedání nebyl vazebním soudem poučen.
Formální aplikací výše uvedených ústavních procesních záruk osobní svobody při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě (tj. s odhlédnutím od věcných důvodů vazby, jejichž naplnění nebylo ústavní stížností popíráno a dalších okolností projednávané věci), by bylo možné dojít k závěru, že základní právo stěžovatele být osobně slyšen (a to jako procesní strana za účelem zjištění jeho názoru na věc, a nikoli k získání dalšího důkazu - srov. výše cit. nález sp. zn. Pl.ÚS 45/04) bylo porušeno.
Za okolností projednávaného případu Ústavní soud přes výše uvedené principy neshledal ústavní stížností napadená rozhodnutí o vazbě svévolná. Z odůvodnění usnesení vazebního soudu je zjevné, že ve věci rozhodující soudkyně dostatečně zvažovala, zda v daném případě jsou splněny či nikoliv podmínky konání vazebního zasedání, což také uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí; stejně i z odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu plyne, že se námitkami ohledně nekonání vazebního zasedání řádně zabýval.
Srovnáním ústavní stížností napadených rozhodnutí (z března 2012) s později vydaným výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 je zřejmé, že vazební i stížnostní soud při výkladu a aplikaci ustanovení §73d tr. řádu zastávaly (výše již uvedený) názor, že bylo věcí obviněného požádat o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby; opačný názor, založený na poučovací povinnosti plynoucí z ustanovení §33 odst. 1 a 5 tr. ř., zaujal - v jiném řízení - později Nejvyšší soud. Jednalo se tudíž o různé výklady zákona účinného po relativně velmi krátkou dobu několika měsíců.
Možnost rozporných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému založeného na soustavě soudů více instancí. Ústavní soud je toho názoru, že s výjimkou případu zjevné svévole není jeho věcí zpochybňovat interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy, navíc za situace, kdy z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že v jejich pozadí byla spíše snaha naplnit věcný záměr novelizovaných ustanovení tr. řádu o vazbě, kterým je podle příslušné důvodové zprávy mj. zrychlení vazebního řízení, nikoliv záměr zbavit obviněného jeho procesních práv. Dle jeho názoru konfliktní rozhodnutí vazebního a stížnostního soudu ve srovnání s pozdějším usnesením Nejvyššího soudu nevyústila v porušení čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to zvláště s přihlédnutím k faktu, že věcné důvody vazby nebyly ústavní stížností popírány.
Ústavní soud je také přesvědčen, že v projednávaném případě stěžovateli nic nebránilo, aby po účinnosti zákona č. 459/2011 Sb. prostřednictvím svého advokáta o konání vazebního zasedání požádal podle ustanovení §73d odst. 3 tr. řádu, zejména měl-li zato, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; stěží lze akceptovat argumentaci, že by advokát, jako osoba práva znalá, měl být ve všech případech o procesním právu svého klienta soudem poučován, a to zejména za situace, kdy mu bylo bez jakýchkoliv pochybností známo, že o dalším trvání vazby bude (a musí) vazební soud v zákonné lhůtě rozhodovat; jinak řečeno v projednávaném případě lze mít za to, že bylo přímo povinností advokáta v rámci obhajoby poskytované stěžovateli včas požádat o konání vazebního zasedání, domníval-li se on nebo jeho klient, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; pokud tak neučinil, nelze nevyužití daného procesního prostředku přičítat obecným soudům.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo a jeho svoboda nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu