ECLI:CZ:US:2012:4.US.2240.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2240/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavních stížností stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2012 č. j. 182 EC 575/2010-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci pro porušení článku 90 Ústavy a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 1 008 Kč s prodlením představující jízdné v městské hromadné dopravě a přirážku za jízdu bez jízdního dokladu. V odůvodnění soud uvedl, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že žalovaný jel příslušný den městskou hromadnou dopravou bez jízdního dokladu, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno prokázání pravosti podpisu žalovaného na klíčovém dokumentu - dohodě s cestujícím.
Stěžovatelka namítá, že uvedený závěr okresního soudu není dostatečně odůvodněn a odporuje znaleckému posudku, dle kterého sporný podpis není pravým spontánním podpisem žalovaného, avšak žalovaný je pravděpodobným pisatelem sporného podpisu. Z jiných řízení vedených proti žalovanému v obdobné věci má stěžovatelka za prokázáno, že žalovaný opakovaně účelově pozměňoval svůj podpis na dohodě s cestujícím, aby nemohl být později postižen.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)].
V projednávané věci Ústavní soud neshledal extrémní vybočení obecného soudu ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu ani v jeho právním hodnocení. Nelze přehlédnout, že znalec ve své výpovědi konstatoval, že sporný podpis svým rozsahem představuje materiál, který je na hraně zkoumání, a proto stěžovatel nemůže být jako pisatel sporného podpisu vyloučen ani potvrzen.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu