ECLI:CZ:US:2012:4.US.2301.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2301/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. P. a 2. T. P., obou zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem Ph.D., MBA, advokátem, AK Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 5. 2008 č. j. SÚ/9337-1/06/Dr-333 a Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 15. 9. 2008 č. j. 61/SÚ/08/Par, rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2010 č. j. 19 C 118/2008-75 a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 Cmo 140/2010-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 845/2011-143, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, a ustanovení §13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů pro porušení jejich vlastnického práva dle článku 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny, článkem 90 Ústavy a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů. Dále žádají zrušení ustanovení §73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, a ustanovení §13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 118/2008 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 Cmo 140/2010-112 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2010 č. j. 19 C 118/2008-75, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zamítnutí návrhu České republiky - Ministerstva obrany na vyvlastnění nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku, jež stěžovatelé dříve nabyli do podílového spoluvlastnictví v důsledku úspěšně uplatněného restitučního nároku. Ztotožnil se s jeho názorem, že podmínky pro vyvlastnění byly splněny, neboť nemovitosti se nacházely na území vojenského újezdu Hradiště, což odporovalo ustanovení §31 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, dle kterého může být majetek nacházející se na území vojenského újezdu, s výjimkou majetku vneseného, pouze ve vlastnictví státu, přičemž stěžovatelé odmítli nabídku České republiky na odkoupení nemovitostí za cenu vyšší než stanovenou znaleckým posudkem či směnu za jiné nemovitosti o vyšší hodnotě. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 845/2011-143 dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. Závěr odvolacího soudu o tom, že vyvlastnění bylo provedeno v rozsahu nabývacího titulu stěžovatelů, považoval za postačující identifikaci vyvlastňovaných nemovitostí a jejich příslušenství dle požadavků ustálené judikatury, a proto se nejednalo o otázku, která by byla řešena rozdílně dovolacím nebo odvolacími soudy.
Stěžovatelé uvádějí, že po letech snažení o získání rodinného majetku na základě restitučních předpisů sloužících k nápravě minulých křivd jim byla způsobena nová křivda vyvlastněním nabytých nemovitostí ústavní stížností napadeným rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary. Jsou názoru, že k vyvlastnění nedošlo v souladu s ustanovením §31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. ve spojení s ustanovením §73 odst. 2 téhož zákona, protože ve vyvlastňovacím rozhodnutí nejsou uvedeny dvě kůlny nacházející se na vyvlastněných nemovitostech. Tentýž právní názor platí i v případě, že by kůlny nebyly považovány za samostatnou věc, ale za příslušenství, neboť podle tehdy platné judikatury Nejvyššího soudu bylo třeba ve smlouvě o převodu nemovitosti příslušenství identifikovat a projevit vůli jej převést. Stěžovatelé upozorňují, že přes proklamaci obsaženou v důvodové zprávě k zákonu č. 222/1999 Sb., že se vojenské újezdy zřizují zákonem, jsou současné vojenské újezdy určeny "pouhou" přílohou k tomuto zákonu a zmíněny v jeho přechodných a závěrečných ustanoveních. Současnou právní úpravu vojenských újezdů stěžovatelé pokládají za retroaktivní a slepě legalizující a legitimující kroky učiněné v období komunistické totality, jmenovitě skutečnost, že vojenský újezd Hradiště vznikl v roce 1953 na základě usnesení vlády. Z tohoto důvodu navrhují zrušení ustanovení §73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb. Dále žádají zrušení ustanovení §13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, dle kterého se ke změnám skutečností rozhodných pro daň, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, nepřihlíží. K tomu uvádějí, že jim obecné soudy neposkytly kompenzaci za již zaplacenou daň z nemovitosti ani nerozhodly o jejím navrácení.
Předseda senátu Krajského soudu v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že rozsah vyvlastnění je uveden ve výroku rozhodnutí správního orgánu, přičemž soud mohl věc znovu projednat a rozhodnout o ní pouze v mezích daných návrhem na vyvlastnění uplatněným ve správním řízení a rozhodnutím správního orgánu o něm. I kdyby byl správný závěr stěžovatelů, že rozhodnutím správního orgánu nedošlo k vyvlastnění všech nemovitostí, neznamená to rozpor s ústavním pořádkem a tento nedostatek lze jistě nahradit dalším rozhodnutím správního orgánu o vyvlastnění zbývajících nemovitostí. Ani argumentaci stěžovatelů týkající se daňových aspektů vyvlastnění nepovažuje předseda senátu za správnou a dodává, že v řízení ani nebyla uplatněna.
Stěžovatelé v replice k vyjádření Krajského soudu v Plzni uvedli, že z něj nevyplývá nic, co by jakkoli zpochybnilo legitimitu jejich ústavní stížnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a důkladně se vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatelé v průběhu řízení vznesli. Výtky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou liché a neopodstatňují závěr o tom, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Jak již bylo stěžovatelům vysvětleno obecnými soudy, samotná Listina v článku 11 odst. 2 dovoluje, aby určitý majetek byl svěřen výlučně do vlastnictví státu z důvodu zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu; zajištění obranyschopnosti České republiky a výcviku jejích vojenských jednotek lze pod tyto důvody podřadit. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že právní úprava obsažená v zákoně č. 222/1999 Sb. přejímající úpravu z doby komunistického režimu stran vymezení jednotlivých vojenských újezdů je retroaktivní, naopak zachovává kontinuitu s předchozí právní úpravou, přičemž - jak již bylo uvedeno výše - kontinuita s původní právní úpravou v tomto konkrétním případě neodporuje požadavkům vyplývajícím ze současného pojetí principů demokratického právního státu, zejména ústavně zakotvené ochrany vlastnického práva. Vymezení vojenských újezdů v "pouhé" příloze tohoto zákona nic nemění na tom, že byly zřízeny zákonem, resp. procedurou vyžadovanou pro přijetí zákona, o kterou zde především jde. Svěření konkrétního vymezení vojenských újezdů příloze zákona nijak nesnižuje formu jejich stanovení, neboť se jedná toliko o legislativní techniku zvolenou z důvodu přehlednosti právního předpisu. Z tohoto důvodu návrh na zrušení ustanovení §73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb. postrádá opodstatněnost. Pokud jde o tvrzenou neúplnost vyvlastnění spočívající v opomenutí dvou kůlen v rozhodnutí o vyvlastnění, Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu o jejich dostatečné identifikaci.
K námitce stěžovatelů, že se obecné soudy nevypořádaly s problematikou již zaplacené daně z nemovitosti za celé zdaňovací období, je přiléhavé uvést tolik, že ji stěžovatelé uplatnili teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohli vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Ustanovení §13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb. tedy v řízení před obecnými soudy nebylo použito a stěžovatelé tak nejsou osobami oprávněnými spojit svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto zákonného ustanovení ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podmínkou k podání takového návrhu je, že toto ustanovení bylo v řízení před obecnými soudy aplikováno.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu