ECLI:CZ:US:2012:4.US.2305.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2305/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA s.r.o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti výrokům I., II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 192/2010-1156 ze dne 8. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích základních práv na ochranu majetku a na soudní ochranu zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud zjistil, že o něm nebylo dosud rozhodnuto a z jeho znění vyplývá, že jeho přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Všechny v záhlaví citované výroky rozhodnutí jsou tímto dovoláním napadeny.
Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatelka skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání.
Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka v dovolání správně odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1464/10 ze dne 28. července 2010, ve kterém Ústavní soud mimo jiné uvedl, že pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být i nadále (tedy po novele občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb., po které ust. §237 odst. 3 s účinností od 1. července 2009 výslovně stanovuje, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží) považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení §237 a §241a občanského soudního řádu, dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu jeho §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) - a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním - i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Při rozhodování o ústavních stížnostech tvrdících porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu nerespektováním výše uvedených závěrů plynoucích z citovaných nálezů Ústavního soudu bude ovšem samozřejmým předpokladem (podmínkou přípustnosti), že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována; v opačném případě by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. V projednávaném případě tyto podmínky byly naplněny, když stěžovatel takovou právní otázku (otázky) procesní povahy v dovolání zřetelně formuloval.
Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud (jak navrhuje stěžovatelka) řízení přerušoval či vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodne, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka