ECLI:CZ:US:2012:4.US.2318.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2318/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. P., právně zastoupeného JUDr. Milanem Teleckým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Chomutov, Klostermannova 138, směřující proti usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 29. března 2012, č.j. 4 PP 22/2012-11, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. dubna 2012, č.j. 4 To 216/2012-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující po odstranění vad i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, zaručené v čl. 36 odstavci 1, v čl. 38 odstavci 2 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavcích 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Lounech byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 11 let, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2004, č.j. 2 T 26/2004-98, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č.j. 9 To 254/2004-121. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nekvalifikovaným podáním, označeným jako stížnost na porušování zákona, porušování lidských práv a svobod při procesu o podmínečném propuštění. Popsal okolnosti svého případu, kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let do věznice se zvýšenou ostrahou, s nástupem od 20. prosince 2003. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. prosince 2011, č.j. 3 Nt 2598/2011-28, byl přeřazen do věznice s dozorem. Stěžovatel je proto přesvědčen, a plyne to i z citovaného přeřazovacího usnesení, že splnil všechny podmínky dané zákonem k podmíněnému propuštění.
Po odstranění vad podání stěžovatel, prostřednictvím právního zástupce, zopakoval svoji žádost o zrušení napadených rozhodnutí i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 a III. ÚS 611/2000, jelikož byly splněny veškeré zákonné podmínky dané v ustanovení §88 odstavci 1 písmenu a) trestního zákoníku. Podle něj je možné podmíněně propustit odsouzeného poté, co po polovině trestu svým chováním prokázal polepšení a lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 4 PP 22/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ze spisu soudu prvého stupně se podává, že stěžovatel byl postupně přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou až do věznice s dozorem, přičemž současně prošel jednotlivými prostupovými skupinami. Ve výkonu trestu odnětí svobody obdržel opakovaně kázeňskou odměnu a nebyl kázeňsky trestán. Přesto dospěly soudy obou stupňů k přesvědčení, že není důvod stěžovatele podmíněně propustit.
Citované ustanovení §88 trestního zákoníku upravuje okolnosti, za nichž soud může odsouzeného podmíněně propustit, přičemž splnění zde uvedených podmínek neznamená automaticky nárok na podmíněné propuštění. Je na soudu, aby zvážil veškeré okolnosti případu, než rozhodne. V projednávaném případě byla k tíži stěžovatele předložena jednak jeho opakovaná trestná činnost, za níž byl jakožto recidivista odsouzen, a rovněž fakt, že stále přetrvává jeho závazek vůči poškozené, o němž rozhodl odsuzujícím rozsudkem soud.
Čl. 36 odstavec 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svých práv u soudu, čl. 38 odstavec 2 Listiny stanovuje, že soudní řízení má být veřejné, bez zbytečných průtahů, přičemž přítomní účastníci se mohou vyjadřovat ke všem provedeným důkazům; dle čl. 40 odstavce 3 Listiny má obviněný právo se hájit. V provedeném řízení k zásahu do žádného z uvedených práv nedošlo. Stěžovatelovu návrhu nebylo vyhověno a ten tak nadále vykonává trest odnětí svobody. Nespokojenost stěžovatele je pochopitelná, nicméně napadená rozhodnutí nevykazují vady, které jim stěžovatel přisuzuje. Případné nejsou ani odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Judikovaná rozhodnutí se sice také týkala řízení o podmíněném propuštění, avšak závažné vady v nich nebyly v žádném případě v řízení stěžovatele přítomny.
Stěžovatel tedy prezentoval jen svoji nespokojenost, což však není možno považovat za vadu řízení. Soudy věc projednaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu