ECLI:CZ:US:2012:4.US.2372.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2372/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ve věci ústavní stížnosti 1. Astin Capital Management Limited, se sídlem v Londýně, 7-9 Swallow Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska; 2. MAPLE LEAF MACRO VOLATILITY MASTER FUND, se sídlem v George Townu, Mary Street, Grand Cayman, Kajmanské ostrovy; 3. Unicredit Bank A.G., se sídlem v Mnichově, Kardinal-Faulhaber-Straße 1, Spolková republika Německo; 4. CREDIT SUISSE SECURITIES (EUROPE) LIMITED, se sídlem v Londýně, One Cabot Square, Spojené království Velké Británie a Severního Irska; 5. Credit Industriel et Commercial S.A, se sídlem v Paříži, 6 Avenue de Provence, Francie, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2011 č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-69 o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelům na schůzi věřitelů v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi společnosti ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A.G., spojené s návrhy, aby Městský soud v Praze na nejbližší schůzi věřitelů rozhodl o hlasovacím právu stěžovatelů, na přednostní projednání věci a s eventuálním návrhem na zrušení první a druhé věty §25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Usneseními Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011 č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-69 uvedenými na stranách 7, 10 a 11, jimiž nebylo přiznáno shora označeným věřitelům hlasovací právo, bylo zasaženo do jejich základních práv na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011 č. j. MSPH 79 INS 6021/2011-B-69 uvedená na stranách 7, 10 a 11, jimiž nebylo přiznáno shora označeným věřitelům hlasovací právo, se ruší.
III. Ve zbytku se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak zjistil Ústavní soud z ústavní stížnosti a z insolvenčního spisu (dostupného na insolvenčním rejstříku portálu www.justice.cz), přihlásil stěžovatel č. 1 dne 17. 5. 2011 jako společný zástupce stěžovatelů (dále jen "společný zástupce") - vlastníků dluhopisů vydaných dlužníkem - do zahájeného insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku, společnosti ECM REAL ESTATE INVESTMENTS A.G., u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 6021/2011 společnou pohledávku ve výši 3 072 560 056,76 Kč, jež byla zapsaná do insolvenčního rejstříku pod č. P-7 a později navýšena na 3 074 141 975,20 Kč. Pohledávky vlastníků těchto dluhopisů přitom tvoří téměř 50 % všech přihlášených pohledávek v předmětném insolvenčním řízení týkajícím se dlužníka. Kromě společné přihlášky uplatnili jednotliví vlastníci dluhopisů rovněž své pohledávky z dluhopisů vůči dlužníkovi pod č. P-16 a P-54 až P-57, a to podmíněně pro případ, že dojde k zániku funkce společného zástupce, anebo nebude institut společného zástupce v insolvenčním řízení uznán. Insolvenční správce však pohledávky uvedené ve společné přihlášce i podmíněné pohledávky jednotlivých stěžovatelů popřel, jak stěžovatelé zjistili ze seznamu zveřejněného dne 1. 7. 2011 v insolvenčním rejstříku. V odůvodnění insolvenční správce uvedl, že přihlášení věřitelé, resp. jejich společný zástupce, nejsou věřiteli dlužníka, neboť předmětné dluhopisy jsou dle emisních podmínek vydány ve formě sběrného dluhopisu vyměnitelného za konečné dluhopisy. Tento sběrný dluhopis je uložen u společného depozitáře (CACEIS Bank Luxemburg), ten drží dluhopisy jménem zúčtovacích systémů a zúčtovací systémy zase drží dluhopisy jménem a na účet jednotlivých držitelů dluhopisů. Po dobu, co dluhopisy existují pouze ve formě sběrného dluhopisu, je za vlastníka dluhopisů považován podle odůvodnění insolvenčního správce pouze společný depozitář a držitelé dluhopisů nemají vůči dlužníkovi žádné přímé nároky.
3. Poté, co insolvenční správce popřel pohledávky stěžovatelů, doručil společný zástupce správci dne 7. 7. 2011 stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Oostvogels Pfister Feyten k otázce, kdo jsou vlastníci dluhopisů, následně 12. 7. 2011 a 18. 7. 2011 byly jím správci předloženy další dokumenty týkající se nároků uplatňovaných ve společné přihlášce. Správci bylo mezitím předáno rovněž právní stanovisko další lucemburské advokátní kanceláře Loyens Loeff potvrzující oprávnění společného zástupce hájit zájmy vlastníků dluhopisů v insolvenčním řízení. Teprve na jednání prozatímního věřitelského výboru dne 13. 7. 2011 předložil správce žádost o schválení nákladů na obstarání stanoviska k předmětné otázce vlastnictví dluhopisů stěžovateli lucemburské advokátní kanceláře Noble & Scheidecker (dále též jen "N&S"), což ale bylo již v době, kdy správce předtím pohledávky stěžovatelů popřel.
4. Před schůzí věřitelů svolanou na 20. 7. 2011 stěžovatelé požádali přípisem ze dne 15. 7. 2011 insolvenční soud o přiznání hlasovacích práv z důvodu neoprávněnosti popření jejich pohledávek. Vzhledem k tomu, že se schůze věřitelů dne 20. 7. 2011 na přiznání hlasovacího práva společnému zástupci, resp. ostatním stěžovatelům neusnesla, obrátili se stěžovatelé s poukazem na právní argumentaci předanou dříve v přípisu ze dne 15. 7. 2011 insolvenčnímu soudu na tento soud o přiznání hlasovacích práv. Ústavní stížností napadenými usneseními obsaženými v protokolu ze schůze věřitelů však insolvenční soud na této schůzi rozhodl nepřiznat hlasovací práva ani společnému zástupci (až na zcela minimálních 44 807 hlasů) a ani jednotlivým stěžovatelům. Soud napadená rozhodnutí na schůzi věřitelů odůvodnil ústně a pouze tím, že odpovědnost za přezkum a popření pohledávky je zcela na insolvenčním správci. Stěžovatelům tak nebylo v důsledku napadených rozhodnutí insolvenčního soudu umožněno podílet se na dalším rozhodování o řešení úpadku dlužníka.
II.
5. Proti napadeným usnesením a postupu insolvenčního soudu stěžovatelé předně namítají, že pokud insolvenční správce prakticky bez jakékoli právní argumentace popřel pohledávky stěžovatelů a stěžovatelé před schůzí věřitelů dne 20. 7. 2011 požádali insolvenční soud o přiznání hlasovacích práv z důvodu neoprávněnosti popření jejich pohledávek, měl se insolvenční soud jejich argumentací zabývat. Svá rozhodnutí však insolvenční soud prakticky neodůvodnil a vůbec se nezabýval důvodností popření pohledávek stěžovatelů insolvenčním správcem. Uvedl pouze, že ač se seznámil s materiály předloženými společným zástupcem za účelem podpory aktivní legitimace, obdržel od insolvenčního správce rovněž materiály zcela opačné, které naopak popírají legitimaci společného zástupce i stěžovatelů uplatňovat nároky vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Podle insolvenčního soudu pak tyto skutečnosti nesvědčí o tom, že popření pohledávek stěžovatelů správcem bylo "zcela zřejmým excesem", na který by měl insolvenční soud reagovat přiznáním hlasovacích práv stěžovatelům podle §51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
6. Společný zástupce v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že insolvenční soud označil za hlavní materiál stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Noble & Scheidecker předložené správcem, jež zpochybňuje legitimaci společného zástupce i vlastníků dluhopisů. Soud uvedl, že toto stanovisko bylo insolvenčnímu soudu předloženo před konáním přezkumného jednání a že z tohoto dokumentu vycházel při vynesení napadených usnesení. Již na předmětné schůzi věřitelů však společný zástupce k tomuto odůvodnění insolvenčního soudu zdůrazňoval, že uvedené stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Noble & Scheidecker není možné přijmout jako zcela zásadní podklad pro popření pohledávek. Navíc správce měl podle společného zástupce uvedené stanovisko předložit insolvenčnímu soudu jen několik málo hodin před přezkumným jednáním schůze věřitelů, aniž by měli stěžovatelé možnost se s tímto podkladem na schůzi věřitelů seznámit a vyjádřit se k němu. Insolvenční soud při jednání pouze uvedl, že toto stanovisko bude zveřejněno v insolvenčním rejstříku bezprostředně po skončení schůze věřitelů. Ke zveřejnění tohoto stanoviska v insolvenčním rejstříku však došlo až 27. 7. 2011. Insolvenční soud tak dle přesvědčení stěžovatelů rozhodoval na základě stanoviska N&S, které však v době vydání napadených usnesení ještě nebylo založeno do spisu, což tak bylo v rozporu se sdělením insolvenčního soudu na schůzi věřitelů. Podle stěžovatelů je nepřípustné rozhodovat na základě materiálu nezaloženého v té době do soudního spisu, se kterým se tak nemohou dotčení účastníci řízení seznámit a vyjádřit se k němu. Navíc uvedené stanovisko N&S se nevyjadřuje k lucemburské legislativě a většina argumentů v něm uvedených směřuje spíše k podpoře právního názoru stěžovatelů. Stanovisko přitom vůbec nereaguje na argumentaci stěžovatelů obsaženou v návrhu na přiznání hlasovacích práv a na stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Oostvogels Pfister Feyten, jež stěžovatelé předložili insolvenčnímu správci ještě před zadáním vypracování stanoviska lucemburské advokátní kanceláři Noble & Scheidecker. Insolvenční soud tak nepřiznáním hlasovacích práv stěžovatelům vychýlil rozhodovací poměry v insolvenčním řízení, což mělo zcela zásadní dopad na možnost stěžovatelů realizovat jejich práva v tomto řízení.
7. Napadenými rozhodnutími a postupem Městského soudu v Praze tak došlo podle názoru stěžovatelů k porušení principu rovnosti účastníků řízení, zejména pokud jde o možnost každé procesní strany přednést svou záležitost včetně důkazů a podmínek (princip rovnosti zbraní). V postupu insolvenčního soudu spatřují stěžovatelé projev libovůle s absencí řádného odůvodnění. Odmítají výklad insolvenčního soudu, podle něhož se ve smyslu §51 odst. 1 insolvenčního zákona připouští přiznání hlasovacích práv insolvenčním soudem pouze v případě "zcela zřejmého excesu insolvenčního správce". Uvedené ustanovení §51 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení směřuje naopak k ochraně a realizaci ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek, do něhož tak bylo zasaženo. Stěžovatelé dále namítají, že insolvenční správce v případě takového výkladu insolvenčního soudu nemůže splňovat kritéria kladená ústavním pořádkem na zákonného soudce. Na podporu výše uvedených argumentů odkazují stěžovatelé na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
8. S ohledem na shora uvedené stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, proti nimž není opravný prostředek přípustný, zrušil. Současně navrhují, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze na nejbližší schůzi věřitelů rozhodnout o hlasovacím právu stěžovatelů. Pro případ, že bude Ústavní soud přesvědčen o správnosti výkladu §51 odst. 1 insolvenčního zákona podaného insolvenčním soudem (standard zřejmého excesu), navrhují stěžovatelé zrušit první a druhou větu §25 odst. 2 insolvenčního zákona. S ohledem na možné změny majetkové podstaty dlužníka stěžovatelé v ústavní stížnosti žádají o projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako věci naléhavé.
III.
9. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
10. Ve vyjádření soudce JUDr. Jiřího Rady k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2012, se uvádí, že insolvenční soud rozhodl usneseními o hlasovacím právu jednotlivých stěžovatelů v průběhu schůze věřitelů konané dne 20. 7. 2011, a to postupem upraveným v §51 odst. 1 insolvenčního zákona poté, co insolvenční správce popřel při přezkumném jednání přihlášené pohledávky stěžovatelů a co následně hlasovala o jejich přiznání stěžovatelům schůze věřitelů (věřitelé, jejichž pohledávka nebyla při přezkumném jednání popřena). Při rozhodování o hlasovacím právu jednotlivých stěžovatelů insolvenční soud primárně vycházel z odůvodnění, které insolvenční správce uvedl při popěrném úkonu zaznamenaném do seznamu přihlášek jednotlivých stěžovatelů. V těchto listech seznamu pohledávek stěžovatelů insolvenční správce v potřebném rozsahu vysvětlil důvody, které jej vedly k popření jejich přihlášených pohledávek. Svou právní argumentaci pro popření pohledávek insolvenční správce při ústním jednání věřitelům opětovně ústně vysvětlil (doplnil). Insolvenční soud se současně v předstihu podrobně seznámil s písemnými vyjádřeními stěžovatelů (resp. návrhy na přiznání hlasovacích práv), které byly před přezkumným jednáním založeny stěžovateli do insolvenčního spisu. Přihlédl i ke správcem předloženému stanovisku lucemburské advokátní kanceláře N&S. Uvedené stanovisko bylo předáno insolvenčním správcem insolvenčnímu soudu pouze několik hodin před konáním schůze věřitelů. S obsahem stanoviska této zahraniční právní kanceláře byli věřitelé na schůzi soudem seznámeni a měli možnost se k jejímu obsahu případně vyjádřit. Odlišná stanoviska zahraničních právních kanceláří, předložená do spisu stěžovateli, byla založena do insolvenčního spisu v předstihu před konáním schůze věřitelů a věřitelé se s jejich obsahem mohli v dostatečném časovém předstihu seznámit. Insolvenční soud tak pro vlastní rozhodnutí o hlasovacím právu jednotlivých stěžovatelů disponoval dostatečným množstvím informací a jeho legitimní rozhodnutí nepřiznat hlasovací práva stěžovatelům tak již bylo výsledkem jejich vyhodnocení (úvahy soudu). O hlasovacím právu každého ze stěžovatelů bylo rozhodováno samostatně, jednotlivá usnesení insolvenční soud při schůzi veřejně vyhlásil a ústně odůvodnil. Proti obsahu či rozsahu odůvodnění jednotlivých rozhodnutí nebyly při schůzi nikým uplatněny žádné námitky.
11. Dále městský soud podotýká, že teoreticky nelze vyloučit situaci, kdy věřitel, jemuž insolvenční správce důvodně popřel jeho pohledávku, může svou majoritní silou hlasů přiznanou mu soudem prosadit na první schůzi konané po přezkumném jednání odvolání tohoto insolvenčního správce z funkce a stejným způsobem posléze (již bez možnosti zásahu soudu či věřitelů) prosadit volbu nového správce, jehož sám k hlasování na schůzi navrhne. Takto dominantním věřitelem se spornou pohledávkou prosazený nový insolvenční správce s přiznaným hlasovacím právem by mohl vzít (z jakýchkoliv důvodů) ve prospěch tohoto věřitele popřenou pohledávku zpět a revidovat dosavadní záporné stanovisko, které po řádně provedeném přezkumu zaujal k pohledávce majoritního věřitele odvolaný správce. Stávající úpravu zákona tak insolvenční soud nepovažuje za správnou, neboť nutí insolvenční soud, aby při rozhodování o hlasovacím právu přihlížel v zájmu ostatních věřitelů i k těmto (možným) souvislostem.
12. Postup insolvenčního soudu byl podle názoru soudu v souladu s §51 insolvenčního zákona a nijak z jeho mezí nevybočil. Z obsahu spisu je zřejmé, že žádný ze stěžovatelů nepodal návrh na povolení reorganizace a ani z žádného písemného podání ve spise nevyplývá, že by některý ze stěžovatelů toto řešení úpadku oproti řešení konkursem preferoval. Stěžovatel č. 1 byl věřiteli s hlasovacím právem zvolen v průběhu schůze věřitelů členem věřitelského výboru, přestože jeho pohledávka zůstala po přezkumném jednání sporná a schůze věřitelů mu hlasovací právo nepřiznala. Nelze tedy souhlasit s tím, že tento stěžovatel (resp. prostřednictvím institutu tzv. společného zástupce jím zastoupení ostatní stěžovatelé) nemají žádný vliv na průběh insolvenčního řízení. Ke stěžovateli avizovaným změnám majetkové podstaty dlužníka v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedošlo. Proti usnesení o prohlášení konkursu bylo podáno mj. stěžovateli včas odvolání. Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 14. října 2011 č. j. 3 VSPH 1018/2011-B-145 konkurs prohlášený na majetek dlužníka zrušil. Aktuálně není ani po další schůzi věřitelů konané dne 22. listopadu 2011 v insolvenčním řízení o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodnuto. Námitky stěžovatelů týkající se nedostatku jejich sporné aktivní legitimace k podání přihlášky pohledávky budou věcně posouzeny insolvenčním soudem v rámci jimi vyvolaných sporů o určení pravosti popřených pohledávek. Insolvenční soud považuje důvody uváděné v ústavní stížnosti za nedůvodné.
13. K vyjádření Městského soudu v Praze doručili stěžovatelé Ústavnímu soudu repliku ze dne 13. 2. 2012. Stěžovatelé předně poukazují na to, že insolvenční soud v zásadě neuvádí skutečnosti, které by zpochybňovaly skutkový stav, jak je vymezen v ústavní stížnosti. Některá jeho tvrzení jsou však podle stěžovatelů nepravdivá. Není pravda, že s obsahem stanoviska advokátní kanceláře N&S byli věřitelé na schůzi věřitelů dne 20. 7. 2011 soudem seznámeni a měli možnost se k jejímu obsahu případně vyjádřit. Stanovisko N&S v té době nebylo ani součástí elektronicky vedeného insolvenčního spisu. Do stanoviska N&S bylo možno nahlédnout až 27. 7. 2011. Není také pravda, že by proti obsahu odůvodnění napadených usnesení nebyly při schůzi nikým uplatněny žádné námitky, jak dokládá přepis záznamu ze schůze věřitelů. Není ani pravda, že v okamžiku rozhodování insolvenčního soudu o hlasovacích právech stěžovatelů na schůzi věřitelů nebylo vůbec zřejmé, že stěžovatelé hodlají prosazovat jiný způsob řešení dlužníkova úpadku, než který byl po řádném hlasování věřiteli přijat (tj. konkurs). Jádrem vyjádření insolvenčního soudu bylo toliko konstatování formálního souladu průběhu schůze věřitelů se zákonem (§51 insolvenčního zákona), avšak nikterak se soud nevypořádává s argumentací stěžovatelů uvedenou zejména v částech IV a V ústavní stížnosti. Vyjádření tak postrádá ústavněprávní dimenzi. Odůvodněním napadených rozhodnutí insolvenční soud potvrdil, že argumenty stěžovatelů nehodnotil a spokojil se s odůvodněním správce s poukazem, že správce nejednal v rozporu se standardem zřejmého excesu.
14. Insolvenční soud ve vyjádření konstruuje tezi, že hlasovací práva přiznat nemohl i proto, že v případě jejich přiznání by stěžovatelé mohli dosáhnout výměny správce za jiného správce, jenž by jejich pohledávky uznal. Na schůzi věřitelů přitom insolvenční soud konstatoval, že pro hlasování o výměně správce by bylo potřeba hlasů za cca 4,7 mld. Kč pohledávek, jimiž však stěžovatelé zdaleka nedisponovali. Pokud insolvenční soud též konstatuje, že stěžovatel č. 1 byl zvolen členem věřitelského výboru, a snaží se tím pravděpodobně naznačit, že jeho zásah do ústavně zaručených práv neměl žádné negativní důsledky, pak stěžovatelé i přes to, že reprezentují majoritu věřitelů, jsou v sedmičlenném věřitelském výboru zastoupeni pouze dvěma členy, což vede k tomu, že jsou pravidelně přehlasováváni, a nejsou tak schopni prosadit opatření, která považují za vhodná. Stěžovatelé si zároveň dovolují informovat Ústavní soud o tom, že postavení stěžovatele č. 1 jako společného zástupce jednajícího jménem vlastníků dluhopisů bylo bez dalšího uznáno v teritoriálním konkursním řízení v Hong Kongu.
15. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci, stěžovatelé s tímto postupem vyslovili souhlas přípisem ze dne 15. 6. 2012 a městský soud dal tento souhlas najevo ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
IV.
16. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví uvedená rozhodnutí a postup insolvenčního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud, jak opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tedy ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo na úkor stěžovatele zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
18. Meritum ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů s nepřiznáním hlasovacích práv v insolvenčním řízení insolvenčním soudem z důvodu údajné neoprávněnosti jejich pohledávek. Stěžovatelé napadeným rozhodnutím insolvenčního soudu vytýkají, že tato vůbec nereagují na jejich právní argumentaci, zejména na jimi předložená právní stanoviska lucemburských advokátních kanceláří, s nimiž se v zásadě nerozchází ani stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Noble & Scheidecker, jímž insolvenční správce a insolvenční soud zejména argumentují. Napadená rozhodnutí tak postrádají řádná odůvodnění.
19. Ústavní soud předně konstatuje důležitost postavení insolvenčního soudu jako procesního subjektu s řídící pravomocí v insolvenčním řízení. Jak zdůrazňuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, plní insolvenční soud v insolvenčním řízení dvojí roli, zajišťuje jednak rozhodovací činnost a na straně druhé provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu vymezuje insolvenční zákon i pravomoc insolvenčního soudu vůči insolvenčnímu správci. Insolvenční soud je oprávněn vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlížet do jeho účtů, konat potřebná šetření a je oprávněn mu dávat pokyny (§11 insolvenčního zákona). V tomto smyslu insolvenční soud dohlíží na činnosti insolvenčního správce, a to i pokud jde o jeho postup v případě sporných tvrzení o existenci pohledávky, zda si insolvenční správce vyžádal potřebné podklady a jaké závěry z nich učinil.
20. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již uvedl výše, výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů, jeho úkolem je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153) a dalších nálezech, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy (např. znalecké posudky, odborná vyjádření), je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné a zpravidla je tak založena i jeho protiústavnost [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357) a další]. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), "... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást ,stanoveného postupu' - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.".
21. Ústavnímu soudu primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které jej k jeho zaujetí vedly, objasnily. V tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí a postupu soudu zcela absentuje. Tento nedostatek se stává velmi závažným především proto, že se jedná o interpretaci mající za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka a zároveň interpretaci nikoli v praxi zavedenou a obecně přijímanou.
22. Podle náhledu Ústavního soudu se insolvenční soud v odůvodnění napadených rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů, pokud jde o jejich tvrzení doložená stanovisky dvou lucemburských advokátních kanceláří, že jako vlastníci dluhopisů mohou přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení. V odůvodněních svých rozhodnutí insolvenční soud pouze odkázal na přezkum pohledávky a odpovědnost insolvenčního správce a na stanovisko lucemburské advokátní kanceláře Noble & Scheidecker, které podle souvisejících okolností (jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku až 27. 7. 2011) nebylo v době rozhodování soudu o přiznání hlasovacích práv dostupné stěžovatelům a zřejmě ani ostatním věřitelům. Stěžovatelé se k němu tedy nemohli nikterak vyjádřit a vznést své námitky. Ústní odůvodnění napadených usnesení, jak plyne z obsahu jejich písemného přepisu, nelze tak v tomto směru považovat za případná. Základem argumentace insolvenčního soudu bylo tvrzení, že "přiznáním hlasovacího práva by soud zcela fakticky popřel či anuloval výsledky přezkumného jednání a důvody, pro které tedy správce popřel pohledávky". K revidování popěrného úkonu správce v případech, kdy ani schůze věřitelů z nějakého důvodu jeho rozhodnutí nezvrátí, by pak podle soudu byl důvodem opravdu pouze "případný, opravdu závažný exces ve výjimečných případech". Tento přístup soudu v posuzované věci již z hlediska jeho dohledové činnosti nad insolvenčním řízením nemůže obstát, a tím spíše nemůže být základem odůvodnění jeho rozhodnutí. To platí obzvláště s ohledem na závažnost těchto rozhodnutí a dalšího postupu vyplývajícího z omezení vlivu stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka.
23. Vzhledem k uvedenému závažnému porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo než napadená rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná zrušit.
24. Pokud stěžovatelé s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí spojují návrh, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze na nejbližší schůzi věřitelů rozhodnout o hlasovacím právu stěžovatelů na základě posouzení důvodnosti popření jejich pohledávky, pak Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 646/04 ze dne 8. 3. 2005 [N 49/36 SbNU 525 (na str. 533)] výslovně uvedl, že: "Kompetence Ústavního soudu při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech je přesně vymezena Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Na jejich základě může Ústavní soud buď zrušit napadené rozhodnutí, nebo zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby případně obnovil stav před porušením." Z tohoto důvodu není přípustný návrh, aby podle nálezu Ústavního soudu byl obecný soud povinen ve stanovené době a o stanovené věci rozhodnout.
25. Eventuálním návrhem stěžovatelů na zrušení první a druhé věty §25 odst. 2 insolvenčního zákona se Ústavní soud nezabýval, neboť uplatněním uvedeného ustanovení nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jak to vyžaduje ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.