ECLI:CZ:US:2012:4.US.2441.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2441/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Krlínem, advokátem, se sídlem Zeyerova 32, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 260/2012-200 ze dne 27. 4. 2012 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 T 158/2006-191 ze dne 1. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 6. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (zmnožení majetku), základní subjektivní práva na spravedlivý proces, jakož i princip stanovící orgánům státní moci rozhodovat o právech a chráněných zájmech spravedlivě, jak to podle názoru stěžovatele má na mysli Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Ústava a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive její dodatkové protokoly. V ústavní stížností napadených rozhodnutích se přitom soudy neztotožnily se stěžovatelovou argumentací, respektive s jeho žádáním, aby mu jako ustanovenému obhájci odsouzeného přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů v tam citované trestní věci (šlo o návrh na obnovu řízení), respektive v řízení o ústavní stížnosti navazující na zmíněnou trestní věc [zmíněné ústavní stížnosti podané prostřednictvím stěžovatele přitom Ústavní soud částečně vyhověl, neboť neshledal ústavněkonformním skutečnost, že v tehdy projednávané věci odvolací soud odmítl stížnost odsouzeného zastoupeného stěžovatelem podanou podle trestního řádu jako opožděnou].
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že zvláště rozhodnutí odvolacího soudu v záhlaví tohoto usnesení citované je podle Ústavního soudu argumentačně přesvědčivé. Zcela odpovídá i dosavadní judikatuře Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. IV.ÚS 291/04 (U 49/35 SbNU 589)], podle níž ustanovení advokáta obecným soudem - např. osobě v postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného) podle trestního řádu - pro řízení před Ústavním soudem není možné, neboť povinná účast advokáta na straně stěžovatele v řízení před Ústavním soudem není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení podáním ústavní stížnosti zahajuje. Účelem tohoto povinného zastoupení je mimo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu