ECLI:CZ:US:2012:4.US.2452.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2452/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Bc. B. M., zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, AK se sídlem Pod Višňovkou 1661, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 3. 2012 č. j. 10 C 85/2011-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení 7 500 Kč.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu s žalobním návrhem, aby žalovaný advokát JUDr. I. K., Csc., byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 7 500 Kč. Soud vyšel ze smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovaným, podle které byla sjednána časová hodinová odměna 2 500 Kč za každou dokončenou hodinu, a zohlednil, že žalovaný pro přípravu trestního oznámení analyzoval pořízenou fotodokumentaci a postupně dodávané listiny, zabýval se stanovením vhodné interpretační verze, připravoval se na získání dalších informací, vyhodnocoval informace od dcery mandantky a pokoušel se o kontakt s JUDr. F. S ohledem na zjištěné považoval Obvodní soud pro Prahu 7 rozsah tří hodin na přípravu trestního oznámení vyúčtovaný žalovaným stěžovatelce za adekvátní.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že po žalovaném požadovala urychlené podání trestního oznámení na označené osoby. Žalovaný však trestní oznámení nepodal, a proto plnou moc k zastupování po dvou měsících odvolala. S vyúčtováním přípravy v rozsahu tří hodin stěžovatelka nesouhlasila, neboť je přesvědčena, že nemůže platit za něco, co žalovaný nevykonal; obecnému soudu vytkla, že k jejím argumentům nepřihlédl a rozhodl v její neprospěch.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci ověřil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V projednávané věci bylo napadeno rozhodnutí vydané v tzv. bagatelní věci (srov. §202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že v řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, U 22/22 SbNU 387, usnesení IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 36. 3. 2009, či sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613).
V projednávané věci však pochybení signalizující extrémní vybočení obecného soudu ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu či v právním hodnocení Ústavní soud neshledal. Skutková polemika stěžovatelky nebyla způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud identifikoval, která pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavně právní relevanci (případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu), ty však, jak shora uvedeno, v postupu Obvodní soudu pro Prahu 7 nezaznamenal a stěžovatelka je ostatně ani netvrdila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu