ECLI:CZ:US:2012:4.US.2468.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2468/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 4140/2011-969, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 5 Cmo 104/2011-918 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 49 Cm 131/2006-872, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. června 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 49 Cm 131/2006 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že městský soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 49 Cm 131/2006-872 zamítl žalobu stěžovatelky ze dne 19. května 2006 o zaplacení částky 83 229 461,66 Kč (bod. I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Stěžovatelka (resp. její právní předchůdce Česká konsolidační agentura) se na žalovaných 1/ Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "ČSOB") a 2/ společnosti Carbon CZ, a. s. (původně CETUS a. s. v likvidaci), domáhala zaplacení náhrady škody (zvýšených nákladů). Mezi Investiční a poštovní bankou, a. s. (dále jen "IPB") a společností CETUS byla dne 28. května 1999 uzavřena Smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla IPB dlužníkovi (firmě CETUS) úvěr, jehož původní výše činila 2 268 000 000,- Kč a jehož splatnost byla opakovaně odkládána. Dne 31. srpna 2001 byla mezi ČSOB, Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., a stěžovatelkou uzavřena Smlouva o plánu restrukturalizace, která upravila ve veřejném zájmu práva a povinnosti stran při restrukturalizaci podniku. Tvrzená škoda měla stěžovatelce vzniknout tím, že ČSOB jednostranně nezapočetla svoji pohledávku vůči společnosti CETUS vyplývající ze Smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. května 1999 mezi IPB a CETUS proti pohledávkám společnosti CETUS na zaplacení kupní ceny akcií IPB Pojišťovny a. s. ve výši 400 mil. Kč a na zaplacení kupní ceny akcií ČMPF ve výši 412 mil. Kč, a tím porušila povinnost jednat s přiměřenou odbornou péčí při správě pohledávky podle článku 3.5 Smlouvy a státní záruky uzavřené dne 19. června 2000 mezi ČSOB a Českou republikou jednající Ministerstvem financí a článku 1.5 Smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000, kterou došlo k prodeji a převodu podniku IPB na ČSOB. Městský soud žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku s tím, že i kdyby nárok promlčen nebyl, pak stěžovatelka neprokázala všechny předpoklady k úspěšnému uplatnění náhrady škody, a to zejména porušení smluvní povinnosti ze strany ČSOB a zákonné povinnosti ze strany CETUS, ani porušení ustanovení §12 zákona o bankách. Soud měl rovněž za důvodnou námitku ČSOB, že pohledávky ČSOB ze smlouvy o úvěru a pohledávky společnosti CETUS ze smluv o převodu akcií se nikdy nestřetly a nemohly být předmětem jednostranného zápočtu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2011 č. j. 5 Cmo 104/2011-918 napadený rozsudek ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a ČSOB potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a společností CETUS a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování. Se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody se však neztotožnil. Nicméně konstatoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno porušení povinnosti ze strany žalovaných, které je dle ustanovení §373 a §757 obchodního zákoníku základním předpokladem jejich odpovědnosti za případnou škodu vzniklou stěžovatelce a ztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. K výtkám stěžovatelky směřujícím k nepřipuštění opakovaných změn žaloby odvolací soud uvedl, že v rámci řízení o odvolání proti rozsudku nelze přezkoumávat věcnou správnost procesních rozhodnutí, která tomuto rozhodnutí předcházela a proti nimž zákon odvolání výslovně zakazuje (§202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítala, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v něm obsažené nesprávně a je zde na místě postup dovolacího soudu, kterým tyto právní otázky posoudí jinak. Za tři otázky zásadního právního významu, na nichž postavil své rozhodnutí odvolací soud, považovala stěžovatelka: 1/ Že nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, neboť nebyla účastníkem smluv ze dne 19. června 2000 a proto nemůže jít ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými o odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku. 2/ V posuzované věci se nejedná o škodu podle ustanovení §420 občanského zákoníku. 3/ Neprovedením zápočtu, jako úkonu právem aprobovaného, nemůže být žádná z žalovaných odpovědná za škodu, která tím stěžovatelce případně vznikla. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 4140/2011-969, kterým dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena není a přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka stěžovatelky, podle níž odvolací soud zatížil řízení vadou, zaujal-li zcela odlišný právní názor než soud prvního stupně, avšak na tuto skutečnost účastníky neupozornil a neposkytl jim možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit a případně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že závěru odvolacího soudu o neporušení právní povinnosti neprovedením zápočtu nelze ničeho vytknout. Výklad, podle něhož by způsob vypořádání vzájemných vztahů účastníků smlouvy započtením mohl být účastníkům smlouvy vnucen třetí osobou (stěžovatelka nebyla účastnicí smluv ze dne 28. května 1999, ani ze dne 11. února 2002), by byl v rozporu s principem autonomie vůle smluvních stran. Vytýká-li pak stěžovatelka odvolacímu soudu, že její nárok na náhradu škody měl být posouzen podle občanského zákoníku, nikoli podle obchodního zákoníku, nemůže ani tato její námitka založit přípustnost dovolání, protože ani posouzení nároku na náhradu škody podle zákoníku občanského by ničeho nezměnilo na pro věc určujícím závěru odvolacího soudu, že žalovaní neporušili žádnou právní povinnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala své námitky uplatněné v odvolacím a dovolacím řízení a předložila vlastní představu o tom, jak by měly ve věci rozhodující soudy věc rozhodnout, přičemž svoji argumentaci vedla zejména polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů ve vztahu k její aktivní legitimaci. Dále stěžovatelka namítala procesní vady soudního řízení, zejména skutečnost, že soudy nepřistoupily k uplatnění ustanovení §118a o. s. ř. Stěžovatelka rovněž uvedla, že z důvodu, že městský soud opakované připuštění změny žaloby vždy odmítl a Ústavní soud odmítl její ústavní stížnost usnesením ze dne 27. října 2010 sp. zn. II. ÚS 2865/10, byla nucena uplatnit zbývající část náhrady škody samostatnou žalobou, nyní projednávanou u městského soudu pod sp. zn. 22 Cm 141/2010. Podle názoru stěžovatelky, obecné soudy na základě stěžovatelkou tvrzeného a zjištěného stavu z právního hlediska hodnotily věc různě a ne vždy se vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatelka ve svých podáních uvedla. Proto má za to, že ve věci rozhodujícími soudy byla porušena jejich povinnost, aby rozhodnutí byla předvídatelná, a byl tak naplněn princip legitimního očekávání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení základních ústavních práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 40/93, sp. zn. III. ÚS 280/03 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v řízení nebyl naplněn princip legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a neměla vůči němu reálné obrany, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností, neshledal v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelce známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic jí nebránilo, aby tomu přizpůsobila svou obranu v odvolacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka si bezpochyby musela být vědoma, že se odvolací soud může přiklonit i k právnímu názoru vyjádřenému již v rozsudku soudu prvního stupně a k právnímu názoru protistrany, a ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyvodit odlišné právní závěry. Pro stěžovatelku tedy nemohlo být rozhodnutí vrchního soudu nepředvídatelné, neboť vrchní soud rozhodoval na základě odvolání stěžovatelky (č. listu 887 až 889 soudního spisu), a stěžovatelce byly známy i vyjádření obou žalovaných (č. listu 898 až 903 a č. listu 913 soudního spisu). Ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. pak umožňuje odvolacímu soudu změnit rozsudek soudu I. stupně, a to i v případě, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Za nepřezkoumatelné tedy nelze považovat rozhodnutí, kdy odvolací soud převezme skutkové závěry učiněné ve věci soudem prvního stupně.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v daném soudním řízení obecné soudy nepřistoupily k uplatnění poučovací povinnosti soudu při jednání dle ustanovení §118a o. s. ř., k tomu lze poukázat jak na protokol o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 1. září 2009, kde byl zástupce žalobce poučen právě dle citovaného ustanovení (č. listu 631 soudního spisu), tak i na protokol o jednání konaném před stejným soudem dne 19. srpna 2010, kde byli účastníci soudem poučeni ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. (č. listu 787 soudního spisu). Uvedená námitka je proto zcela nedůvodná.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (rozsudky ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 a García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (rozsudek ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. února 1998, stížnost č. 20124/92).
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu