ECLI:CZ:US:2011:2.US.2804.10.1
sp. zn. II. ÚS 2804/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2010 sp. zn. 28 Co 75/2010, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanou částku a náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 28 Co 75/2010 se ve výrocích III a IV o nákladech řízení ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi České republice - Ministerstvu financí podle §16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, na regresní úhradě částku 20 984,50 Kč, dále na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 585 Kč a částku 8 899 Kč na náhradě nákladů řízení odvolacího. Dále mu bylo uloženo zaplatit náhradu státem placených nákladů řízení ve výši 2 151,20 Kč a na soudním poplatku částku 1 672 Kč.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, pracuje jako příslušník celní správy na celním úřadu. Dne 19. 6. 2006 prováděl celní řízení při vývozu sportovního střeliva s určením do Bulharska v sídle společnosti Sellier & Bellot, a. s., ve Vlašimi. Podkladem pro celní řízení byl i karnet TIR č. XE48664517, jehož držitelem byl dopravce, společnost Josef Vávra, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích. Příjemcem zboží byla společnost SPECIAL TACTICAL SUPPLIES LTD.
Dne 31. 7. 2006 byl předvolán svými nadřízenými a bylo mu sděleno, že ve výše uvedeném karnetu na útržkovém listě č. 5 v jeho odst. 17 neotiskl služební razítko. V květnu 2008 byl prostřednictvím advokátní kanceláře JUDr. Alana Korbela, zastupujícího Českou republiku - Ministerstvo financí, vyzván, aby uhradil státu podle zákona č. 82/1998 Sb. regresní úhradu ve výši 26 230,65 Kč s tím, že stát uhradil společnosti Kingfisher, s. r. o., škodu, která jí údajně vznikla v důsledku jeho výše uvedeného opomenutí. Nárok státu na regresní úhradu stěžovatel odmítl.
Česká republika - Ministerstvo financí se následně domáhala regresní úhrady žalobou, kterou Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 5 C 169/2008-183 ze dne 19. června 2009 zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, jaký byl průběh událostí, vznik ani výši škody. Žalobkyně sice předložila důkazy, ty však byly neprůkazné, šlo jen o faktury a výpisy dokumentující platby mezi výše uvedenými společnostmi a i samotný zápočet byl podle soudu pochybný, neboť ani jednatelka společnosti Kingfisher, s. r. o., nedokázala vysvětlit, které z bulharských společností byla částka uhrazena. Žalobkyně podle soudu neprokázala, co konkrétně se na bulharských hranicích odehrálo, zda uhrazená částka odpovídá běžným standardům a zda byla hrazena v souvislosti k předmětným celním řízením. Okresní soud v rozsudku uvedl výslovně, že sama tato skutečnost stačí k zamítnutí žaloby.
O odvolání žalobkyně rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, jímž vyslovil, že podané odvolání je "zčásti důvodné". Neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stěžovatele a uhrazením částky 1 820 LEVA (cca 930 EUR) společností BERETA TRADING LTD a následným zápočtem této částky vůči ceně dodaného zboží, kterou tato společnost měla spolu se společností SPECIAL TACTICAL SUPPLIES LTD hradit společnosti Kingfisher, s. r. o. Neztotožnil se ani se závěrem, že částka 930 EUR není škodou, a uvedl, že uvedená částka představuje škodu v podobě ušlého zisku, neboť neuhrazení se projevilo v jejích majetkových poměrech.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vzhledem k zamítavému rozsudku neměl možnost bránit se proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jen stěží by mohl napadnout jemu příznivý rozsudek odvoláním ve věci samé. Za situace, kdy soud prvního stupně omezil svá zjištění na skutkový stav a ostatními námitkami stěžovatele se (pro nadbytečnost) nezabýval, a za situace, kdy soud odvolací shledal (pod legendou právního hodnocení) komplexně relevantní skutkový stav naprosto odlišně od soudu prvního stupně, vyžadovaly zásady spravedlivého procesu, aby soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení. Tím, že tak neučinil, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané věci vyjádřili.
Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ministerstvo financí ve svém vyjádření ze dne 28. 3. 2011 uvedlo, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel porušil povinnost mu uloženou právními předpisy a v důsledku toho vznikla jinému subjektu škoda, kterou uhradilo Ministerstvo financí. Vedlejší účastník je přesvědčen, že rozsudek je v souladu se zjištěným skutkovým i právním stavem dle právních předpisů, a proto je stížnost neopodstatněná.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co Ústavní soud získal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti - ve věci náhrady nákladů řízení - důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů [§132 občanského soudní řádu (dále též "o. s. ř.")], jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134 a 135 o. s. ř.).
Ústavní soud tedy do dokazování před obecnými soudy zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrínu tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují.
Ani co do námitek proti výsledným skutkovým zjištěním, včetně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a neměl vůči němu žádné obrany, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím k okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností neshledal v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná, a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 ze dne 14. 3. 2007 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1291/10 ze dne 13. 5. 2010, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel si bezpochyby musel být vědom, že se soud může přiklonit i k právnímu názoru protistrany a ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyvodit odlišné právní závěry. Pro stěžovatele tedy nemohlo být rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, neboť krajský soud rozhodoval na základě odvolání vedlejšího účastníka, k němuž se stěžovatel mohl v průběhu odvolacího řízení vyjádřit, což také učinil. Ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu změnit rozsudek soudu prvního stupně, a to i v případě, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinými slovy, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecný soud dospěl k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že se v této části ústavní stížnosti jednalo o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Vzhledem ke znění petitu ústavní stížnosti, z něhož plyne požadavek na zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Praze, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud přezkoumal všechny výroky napadeného rozsudku a shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že odvolací soud přiznal náhradu nákladů vedlejšímu účastníkovi, aniž by se zabýval účelností takto vynaložených nákladů.
Jak vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však může nabýt ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení a extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) zastával názor, že "je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, soud svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny".
Žalující stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí, tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.)
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci výše uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta specializujícího se na danou problematiku, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507)].
O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, vycházel ze zákona č. 82/1998 Sb., ustanovení §16 a násl. o regresní náhradě, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit.
Podle §6 odst. 1 citovaného zákona ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady, přičemž úřadem je:
a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,
b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.
Podle §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. V daném případě tedy jednalo za Českou republiku Ministerstvo financí na základě kompetence svěřené mu zákonem. Jak vyplývá z organizační struktury ministerstva (dostupné na http:/www.mfcr.cz), v rámci odboru 29 - legislativní působí oddělení 293 - náhrady škody při výkonu veřejné moci, jehož popis činnosti přímo zní: "zajišťuje řešení požadavků na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci v rámci působnosti celého ministerstva, které v sobě zahrnuje celý proces projednání žádosti o náhradu škody od přijetí žádosti přes shromáždění podkladů, projednání nároků až do finálního řešení". Z uvedeného pak zcela zřetelně vyplývá, že Ministerstvo financí disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků s náplní činnosti blízkou projednávané problematice, a nejeví se tudíž žádný opodstatněný důvod, aby v projednávané věci zastupoval ministerstvo před soudem advokát na základě smlouvy o poskytování právní pomoci.
Za této situace, kdy s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nelze považovat výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka (v daném případě žalobkyně) advokátem v soudním řízení za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy za náklady, jejichž úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., je nezbytné, aby tuto otázku posoudil krajský soud v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, došlo v předmětné věci k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud proto v této části návrhu stěžovatele vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010 č. j. 28 Co 75/2010-226 ve výrocích III a IV o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně zrušil podle §82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.