ECLI:CZ:US:2012:4.US.2493.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2493/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem na adrese Olomouc, Riegrova 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2011 č. j. 22 C 220/2011-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 81/2012-36, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a s návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, takto:
Ústavní stížnost, návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a návrh na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce
se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 29. června 2012 a doručena Ústavnímu soudu dne 2. července 2012, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 121/2008 Sb."). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud předložil Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) předběžnou otázku o tom, zda odporuje právu Evropského společenství, pokud řízení zahájená na základě žaloby na ochranu před nepřímou diskriminací dle zákona č. 198/2009 Sb., nejsou osvobozena od soudních poplatků, ačkoli čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43 a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78 stanoví, že účinná ochrana proti diskriminaci musí být dostupná všem osobám, které se cítí být poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení. Dále stěžovatel podal návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhá náhrady škody způsobené tvrzeným neoprávněným a diskriminačním zasahováním do jeho práva na ochranu majetku proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 1 250 000,- Kč s příslušenstvím. Důvodem je skutečnost, že stěžovateli je ve výkonu trestu odnětí svobody "povolováno" či "nepovolováno" užívání různých předmětů osobní potřeby (holicí strojek, sportovní obuv, budík, příslušenství k radiu atd.), které nejsou dle názoru stěžovatele nijak zakázány. Stěžovatel v předmětném řízení podal návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud usnesením ze dne 6. prosince 2011 č. j. 22 C 220/2011-24 návrh zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze jako soud odvolací, usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 81/2012-36, přičemž neshledal ani důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a předložení věci v podobě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, protože pro to nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 35 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků splňoval. Stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci obecnými soudy a vytýká jim, že nedostatečně zjistily skutkový stav a jeho majetkové poměry nesprávné zhodnotily. Stěžovatel má za to, že je neústavně penalizován za to, že je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody. K podání návrhu na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. pak přistoupil proto, že nezávislost asistenta soudce není nijak, na rozdíl od soudců, zaručena. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud se v usnesení vůbec nevypořádal s návrhem stěžovatele na předložení předběžné otázky a v této souvislosti odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. září 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii a ze dne 6. října 1982 ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví a na nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy celou věc posoudit. Odvolací soud přitom usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jež zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení (viz. nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 in http://nalus.usoud.cz).
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny, a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelem uvedené předběžné otázce. Tím že Česká republika přistoupila k Evropské unii, vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. Na základě třetí alieny čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1658/11). Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůraznil již ve svých dřívějších rozhodnutích, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, přičemž podle ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, vztahující se k rozdělení kompetencí, jakož i dle judikatury Soudního dvora Evropské unie, je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. března 2007, C-432/05, Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd proti Justitiekanslern, body 39-42). Proto by předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie postrádalo jakýkoliv smysl (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1312/09 a sp. zn. IV. ÚS 292/10).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. a návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelem uvedené předběžné otázce, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §83 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu