ECLI:CZ:US:2012:4.US.2555.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Mgr. A. S., právně zastoupené advokátem Mgr. Danem Schafferem, Novobranská 14, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 14 C 373/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 11 Co 58/201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka poskytovala v minulosti právní služby panu P. F., přičemž náklady s tím spojené hradil Ing. K. M. (žalovaný I.) a R. M. (žalovaný II.). V průběhu zastoupení pana F. zálohovali odměnu na právní pomoc stěžovatelky střídavě první i druhý žalovaný, pouze však po určitou dobu. V souvislosti s ukončováním zastoupení proběhla mezi stěžovatelkou a žalovaným I. korespondence, v jejímž rámci byl ze strany žalovaného I. ve vztahu ke stěžovatelce učiněn - co do odměny za právní zastoupení pana F. i uznávací úkon. Na základě tohoto úkonu pak proběhly další splátky, které však ustaly a stěžovatelka sumarizovala svoji pohledávku na 165.105,- Kč. Po úmrtí pana F. stěžovatelka zjistila, že ke kupní smlouvě ze dne 13. 6. 2001, kterou prodával pan F. dotčenou nemovitost žalovanému I. a II., byl uzavřen dodatek ze dne 17. 3. 2003, podle něhož mělo dojít k plnění části kupní ceny ve výši 245.750,- Kč (odpovídající výši dlužné odměny stěžovatelky za právní pomoc poskytnutou panu F.) formou zápočtu. Druhý žalovaný tedy na úhradu části kupní ceny za nemovitost započetl panu F. odměnu stěžovatelky za poskytnuté právní služby (dokonce v částce o 20.000,- Kč vyšší), a to i přesto, že stěžovatelce uhradil jen část této odměny.
Stěžovatelka se uvedenému postupu vedlejších účastníků bránila žalobou ze dne 15. 10. 2008, přičemž žalovaní vznesli námitku promlčení. Stěžovatelka je toho názoru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a v příkrém rozporu s principem spravedlnosti. Obecné soudy se s touto její argumentací zcela odmítly zabývat, resp. na ni reagoval pouze odvolací soud, a to tak, že "Důvodná však není odvolací námitka žalobkyně v tom, že by soud neměl přihlížet k námitce promlčení s odkazem na dobré mravy. Žalobkyně odvozuje svůj nárok od toho, že jako advokátka poskytovala žalovaným a P. F. právní služby, tedy v rámci své profese v oboru práva. Institut promlčení jí z objektivního hlediska musí být znám a bylo zcela jejím rizikem podání žaloby po uplynutí promlčecí doby. Žalovaní se promlčení dovolali, soud k jejich námitce musel proto přihlédnout."
Stěžovatelka je toho názoru, že se obecné soudy v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení nevypořádaly s tvrzeným porušením dobrých mravů. Odvolací soud neuvedl důvody, pro které nelze chování žalovaných považovat za rozporné s dobrými mravy. Nedostatečnost odůvodnění se vztahuje i na závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Odůvodnění co do správnosti odst. 6 výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl stěžovatelkou rovněž napaden odvoláním a jenž odvolací soud potvrdil, chybí zcela. Rozsudky obecných soudů jsou tak dle náhledu stěžovatelky nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústřední námitkou stěžovatelky je posouzení otázky dobrých mravů ve vztahu ke vznesené námitce promlčení. Ústavní soud v minulosti již dovodil, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, což platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95, IV. ÚS 262/10 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nicméně označit námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy nelze bez dalšího. Naopak, mezi námitkou promlčení a jednáním jsoucím v rozporu s dobrými mravy musí být dovozena určitá souvztažnost. Tou však nemůže být samotná skutečnost, že dlužník svůj dluh nezaplatil, neboť tím by byl popřen samotný institut promlčení. Dle náhledu Ústavního soudu stěžovatelka neuvedla žádný důvod, pro který nemohla své právo u soudu uplatnit dříve a který by byl natolik zásadní a jednáním dlužníků natolik ovlivněný, že by bylo lze vůbec přistoupit k poměření vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.
Namítá-li stěžovatelka, že se odvolací soud nezabýval její námitkou vztahující se k odst. 6 výroku nalézacího soudu, nelze jí dát za pravdu, neboť odvolací soud se v jednom ze závěrečných odstavců svého odůvodnění otázce nákladů řízení věnuje, přičemž dospívá k závěru, že v nákladových výrocích rozsudku nalézacího soudu neshledal pochybení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu