ECLI:CZ:US:2012:4.US.2596.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2596/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele D. Ch., zastoupeného JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Macharova 376, Mělník, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 8. 11. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 46 T 10/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let s výkonem trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené A. B. škodu ve výši 1 340 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 55 719 Kč. Se zbytkem svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté rozsudkem č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 rozsudek městského soudu v napadeném výroku zrušil a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání patnácti let a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti uvedl, že dle jeho názoru měl být skutek, za nějž byl odsouzen, kvalifikován jako zvlášť závažný zločin dle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 téhož předpisu, neboť takový závěr by lépe odpovídal učiněným skutkovým zjištěním a závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, týkajícím se jeho osobnosti. Stěžovatel podotkl, že přes tyto jeho výhrady ke kvalifikaci skutku podala ustanovená obhájkyně odvolání toliko do výroku o trestu a nikoliv již do výroku o vině. Stěžovatel požádal dopisem ze dne 10. 1. 2011 vrchní soud o změnu obhájce, neboť se domníval, že stávající obhájkyně jej při hlavním líčení konaném dne 15. 12. 2010 dostatečně nehájila. Vrchní soud na tuto žádost stěžovatele nijak nereagoval, čímž dle stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo na účinnou obhajobu. Stěžovatel dále namítal, že uložený trest odnětí svobody byl nepřiměřeně přísný, neboť obecné soudy při jeho ukládání nevzaly v potaz řadu polehčujících okolností, a to zejména že stěžovatel spáchal skutek ve věku blízkém věku mladistvých, k trestné činnosti se doznal a projevil nad ní lítost, do zmíněné události vedl bezúhonný život, má trvalé zázemí, znalci z oboru psychologie byla jednoznačně podpořena prognóza jeho resocializace a reintegrace a že se jednalo o skutek ve stádiu pokusu, přičemž pro oběť trestného činu A. B. byl tento skutek bez fatálních následků. Stěžovatel měl za to, že jím uváděné skutečnosti opodstatňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle §58 trestního zákoníku, což však obecné soudy neučinily. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011, rozsudek vrchního soudu č. j. 8 To 1/2011-385 ze dne 26. 1. 2011 a rozsudek městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 svým nálezem zrušil.
Ústavní soud toliko poznamenává, že v petitu advokátem sepsané ústavní stížnosti, ve srovnání s petitem původního podání sepsaného stěžovatelem, absentoval návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 666/2011-416 ze dne 29. 6. 2011. Jelikož by však nenapadení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, činilo ústavní stížnost jako celek nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1831/10 ze dne 29. 7. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz), posoudil Ústavní soud tento rozpor mezi jednotlivými podáními ve prospěch stěžovatele tak, že ústavní stížností je napadeno rovněž předmětné usnesení Nejvyššího soudu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou uvedenou níže byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv mimo jiné v nesprávné právní kvalifikaci skutku, kdy se dle jeho názoru jednalo o pokus zločinu vraždy dle §140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoliv dle §140 odst. 2, 3 písm. j) téhož předpisu, jak dovodily obecné soudy. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou připomíná, že se v řízení o ústavní stížnosti uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel sice podal proti rozsudku městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010 odvolání, nicméně učinil tak výslovně toliko do výroku o trestu. Jelikož se předmětná námitka týkala výroku o vině, který nebyl odvoláním napaden, nemohl se jí Ústavní soud meritorně zabývat, neboť stěžovatel ve vztahu k tomuto výroku nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, což činilo jeho ústavní stížnost v této části nepřípustnou. Nutno rovněž podotknout, že stěžovatel nejenže výrok o vině nenapadl po formální stránce, ale v celém průběhu řízení před obecnými soudy námitku nesprávné právní kvalifikace skutku vůbec nezmínil a poprvé tak učinil až v ústavní stížnosti.
Stěžovatel naznačoval, že důvodem, pro nějž nebyla předmětná námitka uplatněna dříve, bylo pochybení jemu ustanovené obhájkyně, o jejíž výměnu neúspěšně žádal. K tomu lze uvést následující: ze spisu městského soudu sp. zn. 46 T 10/2010 plyne, že dne 17. 12. 2010 bylo tomuto soudu doručeno blanketní odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu č. j. 46 T 10/2010-345 ze dne 15. 12. 2010; dne 28. 12. 2010 bylo odvolání obhájkyní stěžovatele odůvodněno, přičemž tato výslovně uvedla, že odvolání směřuje do výroku o trestu. Dne 12. 1. 2011 byl vrchnímu soudu doručen přípis ze dne 10. 1. 2011, v němž stěžovatel žádal o změnu obhájce "z důvodu nedostatečné obhajoby u soudu dne 15. 12. 2010" (v tento den se před městským soudem konalo hlavní líčení a byl vyhlášen rozsudek).
Stěžovateli bylo možno přisvědčit potud, že ze spisu není patrno, že by vrchní soud na jeho žádost o změnu právního zástupce reagoval, nicméně vzhledem k dalším okolnostem případu Ústavní soud nenaznal, že by tím bylo dotčeno ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu. Dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 970/2007 ze dne 12. 10. 2007, dostupné na http://www.nsoud.cz) je možno ustanoveného obhájce na jeho žádost nebo na žádost obviněného zprostit povinnosti obhajování a místo něj ustanovit jiného obhájce jen z důležitých důvodů (§40 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů). Je na posouzení předsedy senátu, zda jsou ve věci dány důvody k tomu, aby byl ustanovený obhájce povinnosti obhajování zproštěn. Sdělení obviněného může být pouze podnětem k jeho rozhodnutí a ve vztahu k ustanovenému obhájci nemá samo o sobě žádné právní účinky. Jinými slovy řečeno, stěžovatel byl i po vznesení svého podnětu právně zastoupen ustanovenou obhájkyní, jeho právo na obhajobu tedy v této základní rovině porušeno nebylo. Nelze rovněž přehlédnout, že se v případě žádosti stěžovatele o změnu obhájce nejednalo o podnět kvalifikovaný, neboť neobsahoval žádné konkrétní důvody či pochybení, jichž se měla jeho obhájkyně dopustit (k neexistenci ústavně zaručeného práva na změnu ustanoveného obhájce, plní-li tento své povinnosti, srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva Östergren proti Švédsku, 1991, stížnost č. 13572/88, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Erdem proti Německu, 1999, stížnost č. 38321/97). Konečně následné jednání stěžovatele nasvědčovalo tomu, že již na své žádosti o změnu obhájce netrval, neboť když mu bylo při veřejném zasedání konaném u vrchního soudu dne 26. 1. 2011 uděleno slovo, tak se o žádných výhradách vůči své obhájkyni nezmínil a ta jej posléze zastupovala i v dovolacím řízení.
Ústavní soud rovněž nezjistil nic, co by podporovalo tvrzení stěžovatele, že měl již v průběhu odvolacího řízení výhrady k výroku o vině. Stěžovatel na již zmíněném veřejném zasedání konaném u vrchního soudu dne 26. 1. 2011 nijak nenaznačil, že měl v úmyslu podat odvolání v širším rozsahu, než učinila jeho obhájkyně, nebo že by nesouhlasil s právní kvalifikací skutku. Taktéž jím vznesený podnět k výměně právního zástupce neměl zjevně s obsahem odvolání žádnou souvislost; naopak z formulace předmětné žádosti bylo možno dovozovat, že stěžovatel byl nespokojen s průběhem hlavního líčení a výsledkem řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud proto námitku stěžovatele, že se z důvodu pochybení ustanovené obhájkyně nemohl řádně hájit, resp. že nemohl uplatnit námitky vůči výroku o vině, neshledal důvodnou.
Těžiště ústavní stížnosti nicméně leželo v otázce výše trestu odnětí svobody, kterou stěžovatel považoval vzhledem k okolnostem případu za nepřiměřenou. Dle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Dle čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud, vycházeje z výše vyložené zásady minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, ustáleně judikuje, že rozhodnutí o druhu trestu, jakož i o jeho výměře, spadá výlučně do rozhodovací kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu až na zcela výjimečné případy, kdy dochází k dotčení některého z ústavně zaručených práv, nepřísluší závěry, k nimž obecné soudy dospějí, jakkoliv přehodnocovat (srov. např. body 49 a 50 nálezu Ústavního soudu sp zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011, bod 13 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. 7. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 2059/11 ze dne 20. 10. 2011 a řadu dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, obecné soudy se přiměřeností trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli podrobně zabývaly a své úvahy stran jeho výše řádně a logicky zdůvodnily. Závěry obecných soudů vycházely z pečlivého hodnocení všech okolností případu, přičemž námitky stěžovatele opřené o údajný nesoulad těchto úvah se zjištěným skutkovým stavem nemohly v tomto kontextu obstát. Jejich podstatou totiž nebyla skutečnost, že by obecné soudy opomenuly zhodnotit veškeré relevantní okolnosti, nýbrž přesvědčení stěžovatele, že jím zmíněným okolnostem měla být přiznána větší váha, resp. tyto se měly větší měrou promítnout do výše uloženého trestu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby, která činila patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest. Jediný způsob, jak by mohl být stěžovateli uložen trest mírnější, představoval postup dle §58 trestního zákoníku. Důvody, pro něž nebylo k aplikaci tohoto ustanovení přistoupeno, shrnul přehledně Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí je možno v tomto ohledu v plné míře odkázat. Jelikož ze strany Ústavního soudu nebylo při přezkumu napadených rozhodnutí zjištěno nic, co by svědčilo o jejich vybočení z mezí ústavních kautel, odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Nesouhlas stěžovatele s výší trestu a jeho polemika s hodnocením okolností případu totiž sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu