ECLI:CZ:US:2012:4.US.2714.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2714/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti F. D., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranské 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1891/2011-217 ze dne 22. 5. 2012, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a V. U., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 17. července 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy a vposled Nejvyšší soud nesprávně posoudily otázku doručování písemnosti zaměstnanci a přílišné lpění na naplnění formálních podmínek daných ustanovením §266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopie napadeného rozhodnutí, které sice stěžovatel v rozporu se zákonem č. 182/1993., o Ústavním soudu, k návrhu nepřipojil, nicméně Ústavní soud si je obstaral z veřejně přístupné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Z uvedených pramenů se podává, že věc posoudil nejprve nalézací soud, posléze odvolací a dovolací, přičemž dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud svým právním názorem, v jehož intencích posléze odvolací soud rozhodl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl odmítavým usnesením, které stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností.
5. Nejvyšší soud velmi podrobně a názorně vyložil, že v posuzovaném případě stěžovatel přistoupil k doručení svého okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejší účastnici prostřednictvím držitele poštovní licence (státního podniku České pošty), aniž by bylo zjištěno (a tvrzeno), že by tu byly (v době odevzdání zásilky k poštovní přepravě) okolnosti, pro které stěžovatel nemohl provést doručení sám. Protože okamžité zrušení pracovního poměru lze zaměstnanci doručit prostřednictvím držitele poštovní licence jen tehdy, není-li doručení možné provést samotným zaměstnavatelem na pracovišti zaměstnance, v jeho bydlišti nebo kdekoliv bude zastižen, nemá právní účinky takové doručení písemnosti zaměstnanci, k němuž zaměstnavatel přistoupil prostřednictvím držitele poštovní licence v rozporu s ustanovením §266a odst. 1 části třetí věty za středníkem zákoníku práce; to neplatí jen tehdy, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) písemnost skutečně převzal, neboť za této situace se pochybení ve způsobu doručení (s ohledem na to, že se písemnost dostala k zaměstnanci) stává obsoletním.
6. Nejvyšší soud správně dovodil, že neodeslal-li stěžovatel vedlejší účastnici své okamžité zrušení pracovního poměru prostřednictvím držitele poštovní licence jako doporučenou zásilku s doručenkou (dodejkou) s poznámkou "do vlastních rukou", pak zaměstnanec nemůže svým jednáním zmařit doručení písemnosti, neboť zásilka nebyla zasílána v souladu se zákonnými požadavky, vyplývajícími pro dodání zásilky (viz ustanovení §266a odst. 2 a §266a odst. 3 věty druhé zákoníku práce). Rigoróznost zákona by se neuplatnila jen v případě, kdy by zaměstnanec (oprávněný příjemce) navzdory nedostatkům při podání zásilky u držitele poštovní licence písemnost skutečně převzal a kdy se tyto nedostatky neprojevily (nemohou se projevit) na účinnost doručení písemnosti.
7. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud při svém výkladu vycházel ze znění zákonného textu, respektoval svoji dlouhodobou judikaturu a totožné řešení předestřené právní otázky sdíleli i autoři dobové odborné literatury. Jestliže stěžovatel nepovažuje uvedené závěry za správné toliko s odůvodněním, že jde o závěry přehnaně formální, pak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, přičemž tato funkce mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.
8. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není obecným soudům instančně nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
9. Protože Ústavní soud neshledal relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu, jenž může nastat zejména tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod., rozhodl o návrhu vzhledem k výše uvedenému, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, tak, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu