ECLI:CZ:US:2012:4.US.2716.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2716/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 126 EC 207/2010-39 ze dne 13. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 126 EC 207/2010-39 ze dne 13. 4. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně obchodní společnosti FREEDOM Investment, s. r. o., a Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti M. Š. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.) a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.229,60 Kč (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, dle nějž určil výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH činilo již zmíněných 2.229,60 Kč. Okresní soud uvedl, že citovaný nález na projednávanou věc aplikoval z důvodu, že se jednalo o řízení, v němž nebylo s ohledem na výši požadovaného plnění přípustné odvolání, dále že šlo o tzv. formulářovou žalobu, že předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, a že u předmětné smlouvy byl spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle §142 odst. 1 a §137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování. Poukazovala přitom zejména na skutečnost, že okresní soud nevzal v úvahu veškeré náklady, které jí v souvislosti se správou portfolia pohledávek vznikají, dále že jeho rozhodování o nákladech řízení nemá oporu v platné právní úpravě a že je jím stěžovatelka diskriminována ve vztahu k dopravním podnikům, jimž je právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 126 EC 207/2010-39 ze dne 13. 4. 2012 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2741/12 ze dne 23. 7. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.229,60 Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; okresní soud postupoval plně v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a nelze mu tedy v tomto ohledu nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu