ECLI:CZ:US:2012:4.US.2740.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2740/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. F., 2. J. F., 3. A. F., 4. E. F., všech zastoupených JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, AK nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2008 č. j. 30 C 168/2007-299 ve výroku I. a II. v části týkající se povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 665 989 Kč s příslušným úrokem z prodlení a povinnosti zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 222 794 Kč a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2012 č. j. 19 Co 770/2009-450 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Pro porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádají stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedené části rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl tento rozsudek (v odvoláním napadeném výroku) potvrzen a jímž bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 30 C 168/2007 zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé dne 18. 7. 2012 podali proti stěžovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání (srov. č. l. 476 spisu); pro uvedené není třeba další obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.
Pokud stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatelů byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [U 2/44 SbNU 755 (757), též dostupno na http://nalus.usoud.cz], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:
"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo ... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného ... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu dostupný na www.usoud.cz).
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelům tím není dotčena. Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, běží jim nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení; totéž platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak by rozhodnutí dovolacího soudu bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovatelům příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastala by situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále by probíhala).
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatelů nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovatelům nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověli požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelé tak učinili procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodali vůbec (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2099/11 ze dne 18. 8. 2011, dostupno na http://nalus.usoud.cz).
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj