ECLI:CZ:US:2012:4.US.2783.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2783/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Lenkou Čambálovou, advokátkou se sídlem Kladno, L. Zápotockého 3094, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2010 č. j. 28 Co 232/2010-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 9. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, přitom prvostupňový soud vyhověl žalobě stěžovatele a žalované obci uložil povinnost zaplatit stěžovateli jím žalovanou částku představující ve své podstatě náhradu za užívání stěžovatelem spoluvlastněného pozemku, na němž se nachází místní komunikace žalované. Odvolací soud však toto prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil tak, že žalobu zamítl. Vlastní argumentace stěžovatele (jsoucí ve srovnání s rekapitulační částí ústavní stížnosti poněkud atrofovaná) se v rámci několika málo vět koncentruje do myšlenky, že nachází-li se na stěžovatelem spoluvlastněném pozemku silnice žalované, dochází tím k omezení stěžovatele, což mu musí být nahrazeno.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Jak se podává z ústavní stížnosti samotné, tak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, prvostupňový soud vyšel z toho, že dotčená místní komunikace je samostatnou stavbou a stěžovatelem spoluvlastněný pozemek představuje takzvané veřejné prostranství. Podle prvostupňovým soudem odkazované judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že obci vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, není-li využívání cizího pozemku, jež je součástí onoho veřejného prostranství, upraveno například smlouvou mezi vlastníkem pozemku a obcí - proto prvostupňový soud vyhověl žalobnímu žádání stěžovatele.
Odvolací soud srozuměn s tím, že kýžená komunikace je samostatnou stavbou (jejíž vlastník je odlišný od vlastníka předmětného pozemku) a že stěžovatelem spoluvlastněný pozemek je součástí veřejného prostranství (jež nelze bez dalšího užívat bez náhrady), ovšem usoudil, že v daném případě je nutno akcentovat právě onu skutečnost, že ona samostatná stavba je zmíněnou místní komunikací. Podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), je obecně užívání komunikace zásadně bezplatné (srovnej §19 zákona o pozemních komunikacích), a to i v případě, jednalo-li by se o účelovou komunikaci ve smyslu §7 citovaného zákona, kdy pozemek samotný představuje onu pozemní komunikaci. Odvolací soud přitom v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uzavřel, že se mu nejeví jako přiměřené - a to zvláště v situaci, když v právě projednávaném případě byly splněny minimální dílčí standardy ochrany stěžovatele jako (spolu)vlastníka definované Ústavním soudem mimo jiné v jeho nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II ÚS 268/06 [N 2/48 SbNU 9] - v nyní posuzovaném případě aplikovat na předmětnou komunikaci zásady a judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k veřejnému prostranství, neboť předmětná komunikace slouží především jako přístupová cesta vlastníkům okolních nemovitostí a k jejich spojení s ostatními pozemními komunikacemi.
Stěžovatel se přitom v projednávané ústavní stížnosti s právě naznačenými úvahami odvolacího soudu v podstatě nikterak nevypořádal; Ústavní soud má ovšem za to, že právní závěry odvolacího soudu výše parafrázované jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jsou rovněž velmi přiléhavé.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu