ECLI:CZ:US:2012:4.US.287.12.1
sp. zn. IV. ÚS 287/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. J., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. 6 Tdo 1237/2011-54, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2011 sp. zn. 7 To 91/2011 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 11. 2010 č. j. 21 T 40/2009-2479 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 25. 1. 2012 se O. J. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 21 T 40/2009 a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 11. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též jen "tr. zák."), pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, ve výkonu zaměstnání a ve vykonávání jiných prací a činností, kde předmětem podnikání je maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím nebo zprostředkování obchodu a služeb motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti let. V adhezním řízení byli poškození ve výroku specifikovaní odkázání se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 20. 5. 2011 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 11. 2010 zrušil ve výroku o vině pod body B) a C) napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody s výjimkou té části výroku o náhradě škody, který se týká poškozených GE Money, a. s., Praha a P. Š., a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a odsoudil za tento trestný čin, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. uvedený pod bodem A) napadeného rozsudku a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1,2 trestního zákona uvedený pod bodem D) napadeného rozsudku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce jednatele obchodní společnosti, jejímž předmětem podnikání je maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím nebo zprostředkování obchodu a služeb s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti roků. V adhezním řízení byli poškození ve výroku specifikovaní odkázání se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat 10 dílčích útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona; poškozený Essox, a. s., České Budějovice byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 27. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2011 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny.
V části I. a II. ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy.
V části III. stěžovatel polemizoval s výrokem uvedeným pod bodem A) rozsudku nalézacího soudu (který zůstal nezměněn odvolacím soudem).
V části IV. stěžovatel odvolacímu soudu - ve vztahu ke skutku kvalifikovanému odvolacím soudem jako pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona - opakoval své námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a tvrdil, že odvolací soud tyto námitky nevzal v úvahu; obžalobě vytkl zejména absenci subjektivní stránky a nedostatky v popise skutků. Vyslovil názor, že řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, ve svém celku porušilo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nerespektovalo zásahu in dubio pro reo; v konečném důsledku byl porušen i čl. 8 odst. 1 Listiny.
V části V. stěžovatel k výroku, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, odkázal na námitky v ústavní stížnosti již uvedené.
Celá ústavní stížnost je - s výjimkou posledního odstavce - co do obsahu svého odůvodnění doslovným přepisem textu stěžovatelova dovolání; pouze výraz "dovolatel" nahrazen je výrazem "stěžovatel".
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že argumenty v ní obsažené, týkající se zejména absence subjektivní stránky a nedostatků v popise skutků v obžalobě, byly obhajobou uplatňovány od počátku řízení a soud se jimi podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku, byť obhajoba tvrdila opak.
Stěžovatel repliku k vyjádření nalézacího soudu nepodal.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení (jak to v stěžovatel učinil na str. 2 a 18 ústavní stížnosti), ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu (což ústavní stížnost postrádá). Není povinností Ústavního soudu, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva či svobody, nahrazoval svým vlastním pátráním; stěžovatel sám musí proto v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení mělo dojít ve vazbě na jednotlivá ustanovení, jejichž porušení namítal.
Uvedenému požadavku podaná ústavní stížnost nedostála, avšak vytýkat její takto naznačené vady s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné.
K tvrzení o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaná ustanovení obsahují principy, resp. zásady, a nezakládají samostatná subjektivní veřejná základní práva či svobody; nelze se jich proto domáhat samostatně [nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV.ÚS 285/02, N 73/30 SbNU 193 (195-6)], obdobně jako např. zásad ("principles") obsažených v Listině základních práv Evropské unie, jichž se podle jejího článku 52 odst. 5 lze před soudem dovolávat pouze pro účely výkladu a kontroly zákonnosti prováděcích aktů Evropské unie.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti takto zbylo pouze obecné tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 8 odst. 2 Listiny.
K tvrzení o porušení základního práva dle článku 8 odst. 2 Listiny (Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...), jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;...), Ústavní soud uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby (což ale není obsahem stěžovatelových námitek), se zákonnost zbavení svobody posuzuje podle článku 39 Listiny, resp. článku 7 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily skutky uvedené v obžalobě a v důsledku toho protiprávně rozhodly o jeho vině, trestu i povinnosti nahradit škodu, Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, za neopodstatněné jsou Ústavním soudem považovány stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou, Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 Sb.NU 41 (45-46)].
Jinak řečeno, hlava pátá Listiny stejně jako článek 6 Úmluvy konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jednalo se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Z ústavní stížnosti neplynou jakékoliv relevantní námitky směřující proti napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 21. 9. 2011.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu