ECLI:CZ:US:2012:4.US.29.12.1
sp. zn. IV. ÚS 29/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 497/2011-56 ze dne 27. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Co 497/2011-56 ze dne 27. 9. 2011.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 27/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 23. 4. 2010 u okresního soudu žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou vzala podáním ze dne 7. 5. 2011 v plném rozsahu zpět. Okresní soud usnesením č. j. 15 C 27/2010-43 ze dne 19. 5. 2011 řízení zastavil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalovanému Z. R. (dále jen "vedlejší účastník") náklady řízení ve výši 128 549,- Kč (výrok II.). O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), když dovodil, že to byla právě stěžovatelka, kdo z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. Stěžovatelka podala proti výroku II. usnesení okresního soudu odvolání, nicméně krajský soud napadený výrok usnesením č. j. 14 Co 497/2011-56 ze dne 27. 9. 2011 jako věcně správný potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 960,- Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její legitimní očekávání coby imanentní součást principu spravedlnosti ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy měly dle názoru stěžovatelky při rozhodování o nákladech řízení posoudit věc v jejích celkových souvislostech a aplikovat §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nebo §150 téhož předpisu. Stěžovatelka v tomto ohledu uvedla, že se v době podání předmětné žaloby nacházela v situaci, kdy musela opustit společný dům, přestože závazek z půjčky 300.000,- Kč na jeho vybudování hradila po rozvodu výlučně ona sama. Jejím záměrem, s nímž žalobu podávala, proto bylo vypořádat veškeré majetkové vztahy mezi ní a vedlejším účastníkem. Došlo však k tomu, že do své žaloby, jejímž prostřednictvím se domáhala vypořádání spoluvlastnictví, zahrnula mimo jiné i rozestavěný dům, který se nacházel, v té době stále nevypořádaném, společném jmění manželů. Když toto stěžovatelka zjistila, podala dne 22. 8. 2010 žalobu o vypořádání společného jmění manželů a v nyní projednávané věci navrhla přerušení řízení; o tomto jejím návrhu však nebylo až do okamžiku zpětvzetí žaloby rozhodnuto. Okresní soud ostatně v celém řízení nepostupoval dle zásad uvedených v §100 a násl. občanského soudního řádu a ani vedlejší účastník svým negativním postojem nijak nepřispěl k naplnění účelu řízení. Stěžovatelka podotkla, že byla překvapena výší přiznané náhrady nákladů řízení, kdy obecné soudy zřejmě vycházely z částky 2.530.685,- Kč uvedené v žalobě, přestože bylo zřejmé, že se stěžovatelka nemohla v převážné části svého práva v tomto řízení domoci, neboť dům se stále nacházel ve společném jmění manželů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak nebylo seznatelné, zda obecné soudy postupovaly dle §3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), nebo zda aplikovaly rovněž §4 tohoto předpisu. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy rozhodovaly nepřiměřeně formalisticky, když z hlediska možné aplikace §150 občanského soudního řádu nepřihlédly ani k okolnostem sporu předcházejícím ani k okolnostem vyvstalým v jeho průběhu, zahrnuje v to skutečnost, že přiznaná náhrada nákladů je zjevně nepřiměřená majetkovým poměrům stěžovatelky, že právní zástupce vedlejšího účastníka neučinil ve věci žádný smysluplný úkon ani že stěžovatelka podala novou žalobu na vypořádání společného jmění manželů a navrhla přerušení řízení stávajícího, o čemž okresní soud vůbec nerozhodl. Stěžovatelka legitimně očekávala, že k vypořádání majetku jí navrhovaným způsobem, lhostejno v jakém řízení, nakonec dojde, nicméně toto očekávání se v důsledku protiústavního postupu obecných soudů nenaplnilo a naopak jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení krajského soudu č. j. 14 Co 497/2011-56 ze dne 27. 9. 2011 a shledá-li to vhodným, pak i výrok II. usnesení okresního soudu č. j. 15 C 27/2010-43 ze dne 19. 5. 2011.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla jako celek přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Jak již bylo uvedeno výše, v nyní projednávané věci rozhodovaly obecné soudy o nákladech řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 15 C 27/2010 se k tomu podává, že stěžovatelka vzala svou žalobu zpět bez uvedení důvodu; ve svém odvolání proti výroku II. usnesení okresního soudu potom konstatovala, že jí nic jiného nezbývalo, neboť žaloba byla vinou předchozí právní zástupkyně koncipována zmatečně. Závěr obecných soudů, že to byla právě stěžovatelka, kdo procesně zavinil zastavení řízení a komu má být dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu uložena povinnost hradit náklady řízení, byl za těchto okolností zcela přiléhavý. Jedinou možností, jak mohly obecné soudy o nákladech řízení rozhodnout způsobem stěžovatelkou navrženým, bylo využití moderačního práva dle §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka si této možnosti zjevně byla vědoma, neboť ve svém odvolání podrobně popsala své majetkové poměry a s odvoláním na ně se aplikace zmíněného ustanovení domáhala. Odvolací soud nicméně důvody hodné zvláštního zřetele na straně stěžovatelky neshledal, proto rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení potvrdil, kterémužto závěru neměl Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout. Výše uvedené úvahy o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ze strany Ústavního soudu totiž platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165). V nyní projednávané věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů k aplikaci předmětného ustanovení nepřistoupil, přičemž se řádně vypořádal se všemi argumenty, které stěžovatelka v této souvislosti vznesla. O důvodnosti závěrů krajského soudu ohledně majetkových poměrů stěžovatelky svědčí dodatečně mimo jiné i skutečnost, že usnesením okresního soudu č. j. 15 C 85/2010-102 ze dne 21. 2. 2012, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2012, bylo vypořádáno společné jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka, jakož i jejich podílové spoluvlastnictví, a to schválením smíru, dle nějž měla stěžovatelka od vedlejšího účastníka obdržet plnění ve výši 1.700.000,- Kč za současného převzetí závazku ve výši 256.566,50 Kč; je tedy nepochybně schopna náhradu nákladů řízení stěžovateli uhradit.
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvedla celou řadu dalších skutečností, v nichž spatřovala důvod pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, nicméně je třeba podotknout, že tyto námitky, s výjimkou již zmíněné nepřiměřenosti výše náhrady nákladů k jejím majetkovým poměrům, neuplatnila v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), resp. podmínku vyčerpání všech opravných prostředků, je třeba chápat tak, že je nutno dostupné opravné prostředky nejen formálně využít, ale rovněž v jejich rámci vylíčit okolnosti, v nichž stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Jelikož se tak v případě stěžovatelky nestalo, bylo třeba hodnotit její ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou. Nad rámec výše uvedeného je ovšem možno poznamenat, že tvrzená pochybení okresního soudu či snad dokonce nedostatek "součinnosti" vedlejšího účastníka by ani tak nepředstavovaly skutečnosti rozhodné z hlediska aplikace §150 občanského soudního řádu. Byla to totiž stěžovatelka, resp. její právní zástupci, kdo nejprve podala žalobu a následně ji výlučně z důvodu změny vlastního právního názoru vzala zpět. Na tyto skutečnosti, které byly pro výsledek řízení určující, neměl žádný vliv ani okresní soud ani vedlejší účastník. Obdobně neshledal Ústavní soud důvodnou ani další námitku, v odvolacím řízení rovněž neuplatněnou, týkající se nejasností ohledně aplikace ustanovení §4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť bylo zřejmé, že obecné soudy vycházely při stanovení výše nákladů řízení z částky požadované v žalobě stěžovatelkou, která představovala polovinu hodnoty nemovitostí, jejichž vypořádání se stěžovatelka domáhala.
Prostřednictvím ústavní stížnosti založené převážně na polemice s názorem obecných soudů na aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu