ECLI:CZ:US:2012:4.US.3369.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3369/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. F., právně zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Úvaly, Dvořákova 1624, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2010, č.j. 4045/10-1100, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2011, č.j. 10 Af 92/2010-115, a Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2011, č.j. 9 Afs 18/2011-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 4 odstavcích 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 11 odstavcích 1 a 5 Listiny, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 1 Listiny, a rovněž v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Finanční úřad ve Strakonicích vydal dne 7. září 2009 rozhodnutí, č.j. 57783/09/105910303451, kterým stěžovatelce vyměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 2004 ve výši 0,- Kč. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích citovaným usnesením odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu zamítlo. Následnou správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích shora popsaným rozsudkem zamítl; Nejvyšší správní soud pak napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle, podrobně a sofistikovaně popsala svoji kauzu. Namítala porušení zaručených práv tím, že orgány veřejné moci nepostupovaly v souladu s platným právem, když nesprávně aplikovaly příslušné normy, rozhodly v rozporu se skutkovým stavem, ústavně nekonformně a protizákonně. Správní (finanční) orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, což vedlo k tvrzenému zásahu. Správce daně měl dovodit daňovou povinnost stěžovatelky nad rámec zákona. Odvolací orgán i krajský soud pak měly extenzivně rozšířit výklad daňové povinnosti. V důsledku toho krajský soud rozhodl nepřezkoumatelně a nezákonně, přičemž vycházel z nesprávného předpokladu, že nelze přezkoumávat původní rozhodnutí o dodatečném výměru daně. Nejvyšší správní soud pak měl stěžovatelku zkrátit v jejím právu na zákonného soudce, neboť nesprávně aplikoval judikaturu Evropského soudního dvora, kterému měla být věc předložena k posouzení předběžné otázky. K tomu stěžovatelka odkázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu; konkrétně na nálezy sp. zn. Pl. ÚS. 7/03, sp. zn. IV. ÚS 650/05, sp. zn. Pl. ÚS. 29/08 a sp. zn. II. ÚS 1009/08. S ohledem na uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená správní a soudní rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 92/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka v roce 2004 zakoupila, za částku 8.300.000,- Kč, pohledávku za společností AGRA CZ, a.s., v celkové hodnotě 52.170.277,87 Kč. Tuto pohledávku smlouvami ze dne 16. prosince 2004, postoupila z části společnosti AGRA CZ, a.s. (23.000.000,- Kč) a z části společnosti AGRA GROUP, a.s. (29.500.000,- Kč). Jako protihodnotu za to měla stěžovatelka získat akcie obou společností v odpovídající hodnotě. Obě společnosti v důsledku toho zvýšily své základní jmění o příslušné částky, avšak s ohledem na fakt, že k vydání listinných akcií nedošlo, bylo následně základní jmění sníženo na původní hodnotu, a proto měla stěžovatelka následně od smluv o postoupení pohledávek odstoupit. Finanční úřad ve Strakonicích provedl daňovou kontrolu (přelom roku 2005 a 2006), v jejímž důsledku vydal, dne 13. dubna 2006, dodatečný platební výměr č. 1060000076, č.j. 38782/06/105910/4024, na částku ve výši 14.214.196,- Kč (daň za postoupení pohledávky, dle §23 odstavce 13 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, v platném znění). Stěžovatelka se vzdala práva na odvolání.
Následně stěžovatelka podala dodatečné daňové přiznání (26. dubna 2006), řízení však bylo zastaveno (nebyly předloženy nové skutečnosti), odvolání finančním ředitelstvím zamítnuto (31. ledna 2007). Stěžovatelka se domáhala přezkumu věci Ministerstvem financí, které jí nevyhovělo a přezkum nepovolilo (8. června 2007). Rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatelka napadla správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl (9. dubna 2008, sp. zn. 10 Ca 59/2007) a následně Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost (12. srpna 2010, č.j. 9 Afs 72/2008-102).
Mezitím stěžovatelka podala další dodatečné daňové přiznání (22. července 2008), které vzala zpět (29. září 2008); správce daně však pokračoval ve vytýkacím řízení, podal zprávu o výsledku (24. října 2008) a dodatečný platební výměr (1. prosince 2008), kterým potvrdil původně vyměřenou daň (14.214.196,- Kč).
Dříve však stěžovatelka podala žádost o obnovu původního řízení (13. listopadu 2008), řízení byla nejprve zastaveno (16. února 2009), po doplnění a odvolání však bylo v řízení o obnově pokračováno, předložené skutečnosti však nebyly nové, a proto byla žádost zamítnuta (30. března 2009) stěžovatelka se opět odvolala, odvolání bylo zamítnuto (30. června 2009); žádosti stěžovatelky o přezkum Ministerstvo financí nevyhovělo (2. února 2010).
Dne 21. července 2009 podala stěžovatelka další dodatečné daňové přiznání, v němž uplatňovala snížení daně z příjmu za rok 2004 o částku 14.144.000,- Kč. Správce daně předložené podklady neuznal a stěžovatelce doměřil daň ve výši 0,- Kč. Daň za rok 2004 tak zůstala v původní výši 14.214.196,- Kč. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítnulo (18. ledna 2010, č.j. 6255/09-1100). Toto rozhodnutí však zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. května 2010, č.j. 10 Af 22/2010-35. Následně vydalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, jež následovaly zde napadené rozsudky.
Podstata námitek stěžovatelky se opakovaně dotýkala zdanění postoupení pohledávek na výše zmíněné společnosti. Stěžovatelka je stále přesvědčena, že okamžikem zdanění má být chvíle, kdy dojde k proplacení skutečně pohledávky (k čemu v průběhu doby podala opakovaně daňové přiznání), a nikoliv okamžik postoupení pohledávky, neboť tím nedoznal její majetek zvýšení hodnoty. Navíc podle stěžovatelky mělo dojít k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, což orgány veřejné moci nevzaly na vědomí. Naopak správce daně opakovaně konstatoval, že postoupením pohledávky společnosti AGRA CZ, a.s., došlo ke splynutí dlužníka a věřitele, a protože pohledávka zanikla, nemohlo v žádném případě následně dojít k odstoupení od smlouvy a v důsledku toho k vrácení již neexistující pohledávky; ve vztahu ke společnosti AGRA GROUP, a.s. stěžovatelka předkládala pouze písemnosti dokládající uznání dluhu, nikoliv doklad prokazující odstoupení od smlouvy.
S ohledem na popsaný sled rozhodování o opakovaných podnětech stěžovatelky, krajský soud v napadeném rozsudku především konstatoval, že právě projednávané řízení se týká dodatečného daňového přiznání z roku 2009, a není v řízení možno přezkoumat zákonnost dodatečného platebního výměru z roku 2006, případně jemu předcházející daňové kontroly, zejména neexistují-li důkazy prokazující, že daň má být jiná (nižší). Současně není možno důkazy, zhodnocené již v pravomocně ukončeném řízení, hodnotit opětovně v jiném řízení. Soudní přezkum tedy byl, zcela správně, vztažen výhradně k řízení započatému dodatečným daňovým přiznáním z roku 2009.
Rovněž Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval nedůvodnost výhrad, které stěžovatelka předložila, poukázal mimo jiné na skutečnost, že pokud by stěžovatelka skutečně platně odstoupila od smlouvy o postoupení pohledávky společnosti AGRA GROUP, a.s. v roce 2005, nemohla by současně disponovat uznáním dluhu této ve výši odpovídajícím závazku právě z oné smlouvy o postoupení pohledávky.
Ústavní soud odkazuje na závěry napadených rozhodnutí, kdy stěžovatelka si sama odporuje, pokud na jedné straně tvrdí, že od smluv odstoupila, současně však opakovaně obdržela od obou společností finanční prostředky uhrazující její pohledávku u nich. Popírá tak základ svých tvrzení o neexistenci důvodu ke zdanění.
Ústavní soud konstatuje, shodně jako Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka se jako fyzická osoba odhodlala k velké finanční transakci, aniž si zřejmě byla vědoma daňových důsledků, které jí z toho mohou plynout. Poté, co byla se zákonným dopadem konfrontována, zahájila výše popsané martýrium podání k orgánům veřejné moci, ve snaze snížit vyměřenou daň. Ústavní soud chápe tyto snahy stěžovatelky, i její nepříjemné postavení, které však není zapříčiněno zvůlí státní moci, špatnou aplikací právních předpisů či nezákonností postupu finančních orgánů nebo správních soudů. Stěžovatelce byla vyměřena v důsledku finanční operace, kterou skutečně a dobrovolně provedla, daň v souladu se zákonem o dani z příjmů v ohromné výši, nicméně zcela v souladu s čl. 11 odstavcem 5 Listiny. Následně stěžovatelka nebyla sto prokázat, že nastaly jiné okolnosti, způsobilé změnit výši vyměřené daně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by prokázalo, že v její věci Finanční ředitelství v Českých Budějovicích či správní soudy postupovaly způsobem, který by byl schopen zasáhnout její shora vymezená základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí i ze spisu krajského soudu patrné, orgány veřejné moci se věcí opakovaně, řádně a důkladně zabývaly a dospěly k výše uvedeným závěrům. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Odkaz stěžovatelky na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ani na judikaturu Ústavního soudu není v projednávané věci případný. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu