ECLI:CZ:US:2012:4.US.3395.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3395/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky CHEMPRES, s. r. o., Bělohorská 3, Plzeň, právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Vacíkem, Vlastina 23, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. 9 Afs 17/2011-69, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011 č. j. 30 Af 5/2010-40 a rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 14. 12. 2009 č. j. 15290-2/2009-060100-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 14. 9. 2011 zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Celního úřadu Pardubice ze dne 14. 9. 2006 č. j. 6518/06-0663-024, opravnému rozhodnutí ze dne 27. 11. 2006 č. j. 8610/06-0663-024. Uvedeným rozhodnutím Celního úřadu Pardubice byla stěžovatelce vyměřena spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 2006 ve výši 726 895,- Kč, jelikož dne 2. 3. 2006 uvedla do volného daňového oběhu obecně denaturovaný líh, u kterého bylo analýzou zjištěno, že nebyl denaturován v souladu s vyhláškou č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").
V průběhu řízení před celními orgány byl proveden rozbor denaturovaného lihu Celně technickou laboratoří Hradec Králové a odborný posudek Celně technickou laboratoří Praha. Podle výsledky analýz prvně uvedené připadalo u prvního vzorku na 1 l etanolu 3,5ml +- 0,6 ml denaturačního prostředku. U druhého vzorku připadalo na 1 l etanolu 3,0 ml +- 0,6 ml denaturačního prostředku. Celně technickou laboratoří Praha bylo zjištěno ve zkoumaném vzorku 3,0 ml denaturační směsi na 1 l absolutního alkoholu.
Stěžovatel si nechal pro své účely posoudit obsah denaturační směsi v lihu nezávislým neakreditovaným institutem, a to Ekologickou laboratoří EMPLA, Hradec Králové, podle níž obsahovaly dodané vzorky 8,2ml a 8,5 ml denaturační směsi na 1 l etanolu. Dle stěžovatelky tím bylo prokázáno, že byly splněny podmínky pro denaturaci lihu. Stěžovatelka konstatuje, že uvedené pracoviště sice nemá akreditaci, nicméně pro provedení měření byl zvolen správný postup i zařízení vhodné pro analýzu.
Stěžovatelka je toho názoru, že je nepřípustné, aby rozhodnutí orgánu veřejné správy bylo přímo odvislé na posudku (odborném vyjádření), který byl vydán institucí, která je součástí stejného orgánu veřejné správy. Stěžovatel přitom nemá v rámci ČR žádnou možnost neobjektivnost, resp. správnost závěrů shora uvedených laboratoří ověřit. Jediná akreditovaná pracoviště, která mohou provádět rozbory denaturovaného lihu na území ČR, jsou součástí Celní správy ČR.
Ve věci rozhodující státní orgány rovněž opomenuly skutečnost, že při provádění denaturace byl přítomen pověřený zaměstnanec celního úřadu, který na průběh denaturace dohlížel. Pokud v takovém případě vznikne pochybnost o denaturaci lihu, nese zaměstnanec státu denaturaci přítomný minimálně spoluodpovědnost za průběh denaturace lihu. Z žádného právního předpisu přitom nevyplývá závěr, k němuž dospěl krajský soud, že za denaturaci odpovídá provozovatel lihovaru. Ze zákona pouze vyplývá, že provozovatel lihovaru je povinen vyhotovit záznam o průběhu denaturace. Stěžovatelka tak byla "sankcionována" za špatný průběh denaturace, které byl přítomen pověřený zaměstnanec celního úřadu.
Závěrem stěžovatelka konstatuje, že v její věci byla porušena též zásada ne bis in idem, neboť po prvním zrušení rozhodnutí celního ředitelství rozsudkem krajského soudu bylo opět celním ředitelstvím rozhodováno, a to i přesto, že předchozí zrušené rozhodnutí již bylo v právní moci.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatelky se v rámci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vypořádal již Nejvyšší správní soud, na jehož závěry lze odkázat. Poukaz stěžovatelky na nemožnost ověření hodnot naměřených celní laboratoří u jiného akreditovaného pracoviště je bezpředmětný, neboť systém kontroly v rámci své soustavy zajišťuje celní správa. Provedení rozboru denaturovaného lihu není jediným úkonem, který se v rámci celní správy při manipulaci s lihem provádí. Jedná se toliko o dílčí část směřující k naplnění účelu, jímž je ucelený dohled státu nad manipulací s lihem. Samotný rozbor denaturovaného lihu tak nelze vytrhávat z kontextu celého systému kontroly. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že by stěžovatelka provedla rozbor lihu u akreditované laboratoře pracující na komerční bázi, ještě neznamená, že by takto získaný výstup musel být využit v celním řízení.
Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani co do porušení zásady ne bis in idem, neboť za situace, kdy krajský soud zrušil napadené rozhodnutí celního ředitelství, současně vysloví povinnost vrátit věc k dalšímu řízení žalovanému (srov. §78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu