ECLI:CZ:US:2012:4.US.3421.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3421/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 424/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "[v] řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 424/2008 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod". Ústavnímu soudu dále navrhl, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal "bez průtahů pokračovat v řízení vedeném pod čj. 41 C 424/2008".
II.
Skutkový děj a průběh řízení před obecnými soudy netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.
III.
V prvé řadě je třeba poznamenat, že ač byl stěžovatel zastoupen advokátem, návrh balancoval na samé hraně srozumitelnosti nebo - lépe řečeno - v řadě požadavků ocital se až za ní. Odůvodnění ústavní stížnosti neobsahovalo žádné ústavněprávní argumenty a navíc postrádalo jakékoli styčné body s jejím petitem, pročež nebylo zcela a bez pochyb patrno, které věci se návrh týká, tak jak to požaduje ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Bylo též nejasné, zda stěžovatel vskutku předkládá Ústavnímu soudu právě a jen ta stížnostní žádání, jež formuloval v petitu návrhu, nebo zda navrhuje též zrušení rozhodnutí, jež byla obecnými soudy v jeho věci vydána. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele i jeho zástupce k odstranění vad návrhu, na což však bylo reagováno pouze částečně (tj. doložením plné moci); stěžovatelův zástupce uvedl pouze, že "klient na podané ústavní stížnosti trvá". Z řečeného plyne, že vady ústavní stížnosti nebyly ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odstraněny. Se smutkem lze konstatovat, že účel povinného zastoupení stěžovatele advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v projednávané věci naplněn nebyl.
Z petitu ústavní stížnosti bylo s určitými obtížemi (násobenými mimoběžným odůvodněním návrhu) možno dovodit, že se stěžovatel domáhal přezkumu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 424/2008. Návrh, aby Ústavní soud tomuto soudu přikázal v uvedeném řízení bez průtahů pokračovat, je však zjevně nesmyslný, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo ukončeno vydáním rozsudku ze dne 7. 9. 2009 čj. 41 C 424/2008-44, který byl posléze potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001 čj. 30 Co 60/2010-74.
Stížnostní žádání, na základě něhož by měl Ústavní soud přikázat nalézacímu soudu, aby pokračoval v řízení již pravomocně ukončeném, je navíc materiálně návrhem na obnovu řízení, a tudíž návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud - slovy zákona o Ústavním soudu - příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k druhému petitorně formulovanému požadavku plyne, že ústavní stížnost směřující proti průtahům řízení, jež již bylo pravomocně ukončeno, je návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Možnost znovuotevření sporu před nalézacím soudem mohla by se odvinout pouze od zrušení rozsudku nalézacího a odvolacího soudu; takový požadavek však stěžovatel ani po výzvě Ústavního soudu nepřednesl. Na okraj možno jen poznamenat, že i v případě jeho předložení šlo by o návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť k doručení rozsudku Městského soudu v Praze čj. 30 Co 60/2010-74 do rukou stěžovatelova zástupce došlo dávno před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti kogentně stanovené §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Existence dovolacího řízení zastaveného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 čj. 30 Cdo 4094/2010-87 pro nedoložení řádného zastoupení dovolatele (nyní stěžovatele) nemohla by mít ve vztahu k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti žádný význam, neboť citované rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na soudním uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ani toto usnesení dovolacího soudu stěžovatel výslovně zrušit nenavrhl. Protože je však v ústavní stížnosti byť okrajově zmínil (s nikterak neodůvodněným tvrzením, že jde o rozhodnutí nesprávné) a k ústavní stížnosti kopii toho rozhodnutí předložil, přezkoumal Ústavní soud i stěžovatelovo tvrzení o nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu. Nic protiústavního však na průběhu dovolacího řízení a na rozhodnutí dovolacího soudu neshledal, pročež zmíněné holé stěžovatelovo tvrzení odmítl jako zjevně neopodstatněné; na správně Nejvyšším soudem formulované důvody, pro něž bylo (a musilo být) dovolací řízení zastaveno, Ústavní soud odkazuje.
Každý z důvodů shora vyložených postačoval k závěru o nutnosti rozhodnout, jak jest ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Návrh byl proto odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), d) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu