ECLI:CZ:US:2012:4.US.3454.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3454/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2011 č. j. 30 Cdo 1642/2010-152, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2008 č. j. 56 Co 105/2008-88 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2007 č. j. 64 C 383/2005-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 64 C 383/2005 (dále jen "soudní spis") bylo Ústavním soudem zjištěno, že žalobci J. A. C. H. a Dipl. Ing. K. T. se domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným proti žalovanému stěžovateli, jeho manželce MUDr. M. B. a proti M. K. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. srpna 2007 č. j. 64 C 383/2005-49 žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. června 2008 č. j. 56 Co 105/2008-88 rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Žalobci podali ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. března 2011 č. j. 30 Cdo 1642/2010-152 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že Nejvyšší soud jej při projednávání a rozhodování dovolání nerespektoval jako účastníka řízení. Důvodem měla být skutečnost, že v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že žalovaní č. 1/ a č. 2/ (stěžovatel a jeho manželka) se k dovolání nevyjádřili. Toto tvrzení je dle názoru stěžovatele nepravdivé, neboť stěžovatel se písemně vyjádřil k vyjádření třetí žalované k dovolání žalobců, a to podáním ze dne 24. ledna 2011. S tímto vyjádřením se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal a v tomto směru považuje stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu za nepřezkoumatelné. K tomu stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud stěžovateli vyjádření třetí žalované nezaslal a toto vyjádření si musel stěžovatel vyžádat sám. Dále stěžovatel namítal, že okresní soud pochybil při doručování napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť toto usnesení doručoval na původní adresu stěžovatele, přestože do soudního spisu bylo doručeno oznámení stěžovatele a jeho manželky o změně jejich adresy. Okresní soud poté doručil toto usnesení stěžovateli vyvěšením výzvy na úřední desce k vyzvednutí písemnosti u soudu (§49 odst. 2 o. s. ř.) dne 13. července 2001. Výzva byla sňata dne 13. srpna 2011. Stěžovatel se o existenci vydaného rozhodnutí dozvěděl, až když dne 6. září 2011 telefonicky žádal soud prvního stupně o sdělení, v jakém stádiu se řízení nachází. Soud poté doručil usnesení dovolacího soudu stěžovateli i jeho manželce oznámením o uložení zásilky dne 13. září 2011 a usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 23. září 2011.
Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost okresnímu soudu a Nejvyššímu soudu. Oba soudy ve svých vyjádřeních ze dne 8. prosince 2011 a 13. prosince 2011 odkázaly na obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel k doručeným vyjádřením repliku nepodal.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí a procesního postupu ve věci rozhodujících soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že Nejvyšší soud zcela pominul podání stěžovatele ze dne 24. ledna 2011 adresované tomuto soudu i to, že okresní soud nerespektoval oznámení stěžovatele o změně jeho adresy pro doručování písemností ze dne 6. března 2009 (č. listu 115) a nadále doručoval na původní adresu stěžovatele, kde se již nezdržoval.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, došlo k uvedeným skutečnostem tím, že podání stěžovatele ze dne 24. ledna 2011 bylo v soudním spisu založeno mezi kopie příloh bez podacího razítka a nebylo řádně zaevidováno a dále tím, že okresní soud nevzal na vědomí změnu doručovací adresy stěžovatele na č. listu 115, přestože po oznámení změny adresy omylem považoval podání stěžovatele za dovolání a usnesením ze dne 1. října 2009 (č. listu 123) vyzval stěžovatele i jeho manželku k odstranění vad dovolání. Stěžovatel podáním ze dne 9. listopadu 2011 okresnímu soudu výslovně sdělil, že žádné dovolání s manželkou nepodali, toliko oznámili soudu písemně změnu místa svého trvalého pobytu. K tomu stěžovatel dne 13. září 2011 doručil okresnímu soudu písemnou žádost o nápravu vadného úředního postupu a žádost o vydání usnesení o náhradním doručení usnesení dovolacího soudu (č. listu 165). Okresní soud dne 19. září 2011 postoupil uvedenou žádost Nejvyššímu soudu (č. listu 166).
Je zcela evidentní, že v posuzované věci k porušení procesních práv stěžovatele došlo, nicméně dle názoru Ústavního soudu, toto porušení nedosahuje ústavně právní roviny a není důvodu, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval.
V případě rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání lze uvést, že stěžovatel v svém stanovisku k vyjádření třetí žalované k dovolání žalobců vyjádřil svůj zásadní nesouhlas s důvody, které jsou v citované zásilce uvedeny a směřují k popření práva obou žalobců na odstoupení od kupních smluv, které uzavřeli se stěžovatelem a jeho manželkou dne 30. července 2001 ve znění Dodatků č. 1 k těmto smlouvám ze dne 31. července 2001. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel toto své podání výslovně označil za "stanovisko 1. žalovaného k vyjádření 3 žalované k dovolání žalobců 1. a 2.", tedy nikoliv za stanovisko nebo vyjádření k podanému dovolání. Nejvyšší soud v provedeném dovolacím řízení dovodil, že dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Z podání stěžovatele ze dne 24. ledna 2011 je pak zřejmé, že polemizuje s obsahem vyjádření třetí žalované. Na samotném rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání tak podání stěžovatele nemohlo nic změnit. K tomu lze poznamenat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a v obecné rovině lze uvést, že vyhodnocení podmínek pro připuštění přezkumu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je otázkou úvahy, kterou Ústavní soud po obsahové stránce nepřezkoumává.
Ke způsobu doručování rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli je zřejmé, že okresní soud pominul oznámení stěžovatele o změně adresy pro doručování, nicméně ihned po telefonické žádosti stěžovatele o zaslání usnesení Nejvyššího soudu na správnou adresu, okresní soud tak okamžitě učinil (č. listu 164). Tudíž žádost stěžovatele o nápravu vadného úředního postupu, která byla stěžovatelem doručena okresnímu soudu dne 13. září 2011 (č. listu 165), tak byla již bezpředmětná, neboť téhož dne 13. září 2011 byla stěžovateli zanechána výzva k vyzvednutí si zásilky a dne 26. září 2011 byla zásilka vložena do domovní schránky.
Za situace, kdy stěžovatel napadl ústavní stížností všechna ve věci vydaná rozhodnutí, je nutné zmínit, že v celé věci sice došlo k opomenutím namítaným stěžovatelem, na druhé straně k poškození práv stěžovatele těmito opomenutími dojít nemohlo, neboť stěžovatel vystupoval v předmětném soudním sporu na straně žalované, žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, odvolacím soudem bylo toto rozhodnutí potvrzeno a dovolacím soudem bylo dovolání odmítnuto. Napadená rozhodnutí tedy nebyla vydána v neprospěch stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu