ECLI:CZ:US:2012:4.US.3463.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3463/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 1823/2010-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 39 Co 225/2009-76, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 12. 2008 č. j. 12 C 159/2006-57 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 159/2006 vyplynulo, že stěžovatel se po žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení žalované částky představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 E 1568/99. Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a vznik nemajetkové újmy, nicméně finanční odškodnění stěžovateli nepřiznal. S ohledem na délku průtahů v řízení přičítaných Okresnímu soudu ve Zlíně, s přihlédnutím k okolnostem případu a po zvážení významu řízení pro stěžovatele považoval Obvodní soud pro Prahu 2 za dostatečné a přiměřené přiznat odškodnění pouze ve formě konstatování porušení práva. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel nepředložil soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně prvně významnou, resp. nevymezil žádný právní problém, který by mohl založit přezkum napadeného rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel názoru obecných soudů o tom, že postačí vyslovit pouhé konstatování porušení práva, oponoval a právní úvahy v tomto směru soudy vyložené označil za nepřezkoumatelné. Namítl, že základ jeho majetkového nároku v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně představovala nezanedbatelná částka 744 500 Kč a že průtahy trvající více než sedm let zapříčinily promlčení práva domáhat se u soudu posouzení určitosti podmínek v notářském zápisu sjednané smluvní sankce. Dovolacímu soudu vytkl formální přístup při posouzení přípustnosti dovolání a připomněl nálezy Ústavního soudu k ústavně konformnímu výkladu podmínek připuštění dovolání; s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 argumentoval i ve vztahu k poskytnutí odškodnění v penězích a jeho výši.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud zabývá opakovaně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010, N 110/57 SbNU 403 a další). Ústavní soud respektuje, že stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010). Shodně tak učinil i ve stěžovatelově věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 901/12, ve které ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem ke shodnému okruhu účastníků řízení a srovnatelnosti řešené problematiky (i v souvislostech s citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) lze v projednávané věci na obsah usnesení ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 901/12 odkázat.
V podrobnostech k nyní řešené věci Ústavní soud pouze dodává, že obecné soudy svůj závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva přiměřeným způsobem odůvodnily, nalézací soud se podrobně zabýval časovým úsekem relevantním ve vztahu k posuzované majetkové újmě, podílem stěžovatele na celkové době řízení (od října 1999 do prosince 2006), významem řízení, ve kterém bylo od poloviny roku 2003 zjevné, že notářský zápis je ohledně smluvní pokuty nevykonatelný, a přihlédl i k situaci, že v období od dubna 1999 do prosince 1999 povinná jistinu zaplatila. Takový postup a následné rozhodnutí soudu nenasvědčuje o jakémkoli pochybení, jež by bylo schopné přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Pokud stěžovatel namítl porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ověřil, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, navrhl důkazy k jejich podpoře, reagoval na návrhy protistrany, byla mu dána možnost účastnit se jednání soudu prvního stupně (viz doručenka č. l. 44 verte) a po podání odvolání (č. l. 65) i jednání odvolacího soudu (doručenka č. l. 68).
Pokud jde o řízení o dovolání, občanský soudní řád umožňuje dovolacímu soudu posoudit podmínky přípustnosti dovolání a odmítnout je bez nařízení ústního jednání. Je-li dovolání účastníka řízení, opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl v konkrétní věci k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla takové rozhodnutí akceptuje. Úvahu Nejvyššího soudu v tomto směru nepřezkoumává, neboť je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu žádnou zásadně významnou právní otázku. Pokud stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen (na základě úvahy dovolacího soudu, nikoliv úvahy stěžovatele) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl Ústavní soud vytknout Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl. Shodně Ústavní soud judikoval i ve shora zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 901/12, na jehož části III. 1) lze i zde plně odkázat. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu