ECLI:CZ:US:2012:4.US.3495.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3495/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. F., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. listopadu 2011, č.j. 37 Nt 415/2011-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, které stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 20. října 2011, č.j. 1 Zt 283/2011-207, byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal důvody, pro něž byl vzat do vazby. Uvedl, že byl obviněn z trestného činu loupeže, znásilnění a sexuálního nátlaku proti třem poškozeným. Důvody trestního stíhání však nepovažuje za správné s tím, že opakovaně navrhl důkazy způsobilé prokázat jeho nevinu, které však v řízení nebyly provedeny. Zopakoval svoji argumentaci k okolnostem možnosti spáchání jednotlivých, jemu za vinu kladených, útoků. S ohledem na svá tvrzení stěžovatel poukázal na to, že je ve vazbě, respektive trestně stíhán za situace, kdy veškerá jeho vina vychází z absurdity uvažování státního zástupce, posvěceného neuvažujícím soudem. Rozpor jejich závěrů s racionálním uvažováním je tak, podle stěžovatele, i rozporem s jeho základními právy, jak uvedl v ústavní stížnosti. Naprostá absence přezkumné činnosti soudu vede k paskvilu, který je zcela v rozporu s Listinou a s Úmluvou.
Stěžovatel rovněž poukázal na fakt, že již i jeho vzetí do vazby posuzoval Ústavní soud, který ji dne 25. září 2011, pod sp. zn. III. ÚS 2562/11, odmítnul. Od té doby však došlo k dalšímu vývoji. Svědkyně neustále měnily své výpovědi, nedochází k realizaci stěžovatelem navržených důkazů, důkazy provedené obhájcem nejsou orgány činnými v trestním řízení hodnoceny, důkazů osvědčujících časovou nemožnost spáchání skutků, není dbáno.
Z uvedených důvodů stěžovatel považuje rozhodnutí o vazbě za vadné a s ohledem na výčet okolností, které tvoří překážku možnosti, že se dopustil trestného jednání právě on, navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel zopakoval námitky uvedené již v samotné ústavní stížnosti a doplnil je o údaje získané na základě následného výslechu jedné z poškozených a poté provedené prověrky na místě. Na základě toho je stěžovatel přesvědčen, že jeho argumentace o nedůvodnosti jeho obvinění byla posílena.
Na základě výzvy Ústavního soudu soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 odkázal plně na odůvodnění napadeného usnesení.
Za vedlejšího účastníka se vyjádřila státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, která uvedla, že důvodnost vazby stěžovatele byla opakovaně shledána, jak je patrno i z předchozích rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Zopakovala, že stěžovatel je stíhán pro násilnou trestnou činnost vůči třem ženám, pro kterou mu hrozí trest s horní sazbou desíti let, přičemž i v minulosti byl pro násilnou trestnou činnost odsouzen. Obava z pokračování v trestné činnosti od vzetí stěžovatele do vazby nepolevila, trestní stíhání bylo rozšířeno o další skutek a na stěžovatele byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie, jehož výsledky jsou alarmující. Valná většina ústavní stížnosti pak nesouvisí s namítaným zásahem do zaručených práv stěžovatele, ale je jednostranným rozborem důkazní situace a polemikou s dosavadními závěry orgánů činných v trestním řízení. V době podání vyjádření pak bylo vyšetřování policejního orgánu ukončeno a věc postoupena státnímu zastupitelství s návrhem na podání obžaloby. Dále státní zástupkyně uvedla, že jádro námitek stěžovatele se v různých podáních opakuje, a proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
Ústavní soud poskytl vyjádření Městského soudu v Praze stěžovateli k případné replice. Stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal stanovisko, v němž odkázal na svoji ústavní stížnost. Dále uvedl, že jím předkládané důkazy, osvědčující jeho nevinu, nejsou ověřovány a pokud, pak zcela nedostatečně, se značnou časovou prodlevou, kdy soudu nejsou překládány ucelené informace a kontrolní činnost soudu je tedy rovněž nedostatečná. Dle stěžovatele je odkaz soudu na odůvodnění napadeného, ústavně nekonformního usnesení, jakož i reakce státního zastupitelství na výzvu k vyjádření od Ústavního soudu, příkladem účelového přístupu orgánů činných v trestním řízení se záměrem škodit stěžovateli. Dále pak zopakoval své, již uvedené námitky.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 415/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně v téže vazební věci. Mimo již citovaného usnesení ze dne 25. září 2011, pod sp. zn. III. ÚS 2562/11, týkající se rozhodnutí o vzetí do vazby, podal ústavní stížnost proti nepřijetí nabídky záruky za jeho chování nabídnuté jeho manželkou a zájmovým sdružením, podané společně s jeho písemným slibem a s peněžitou zárukou, ve spojení se žádostí o propuštění z vazby, věc je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 3230/11; a další ústavní stížnost, směřující proti nepřijetí nabídky peněžité záruky a odmítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu, vedená pod sp. zn. I. ÚS 3232/11.
Ve všech případech stěžovatel argumentuje především tvrzením o nemožnosti spáchat trestnou činnost s ohledem na velké vzdálenosti a krátký čas, které plynou z měnících se výpovědí napadených svědkyň - poškozených. Opakovaně stěžovatel namítá, že se jeho námitkami nezabývaly orgány činné v trestním řízení při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě.
Dotazem na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli již byla podána obžaloba a byl nařízen termín zahájení hlavního líčení. Z toho plyne, že jednak byla znovu, ex lege, posuzována otázka naplnění vazebních důvodů a současně, že nastává řízení, v němž může předložit své námitky. Bude na soudu rozhodujícím o věci samé, aby tvrzenou nemožnost spáchání trestné činnosti posoudil.
Co se ústavní stížnosti v projednávaném případě týká, stěžovatel v ní jednak rekapituluje důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby a následně polemizuje s právním hodnocením věci orgány veřejné moci. Stěžovatel tedy de facto brojí proti zahájení trestního stíhání jako takovému. Proto Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky. V procesu, který, jak výše uvedeno, dospěl do další fáze, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování ve věci samé je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecného soudu v jeho věci byl způsobilý zasáhnout do jeho naříkaných základních práv. Soud v řízení o stížnosti posuzoval, zcela v souladu se zákonným vymezením jeho přezkumné činnosti. Pokud přitom dospěl k závěru, s nímž není stěžovatel spokojen, není takovou okolnost možno bez dalšího považovat za zásah do zaručených práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu